Čís. 5639.

Nebezpečnou pohrůžku bezodkladným násilným činem (zbitím holí), pronesenou za účelem zmocnění se cizí věci movité, je podřaditi pod § 190 tr. zák., nikoli pod § 1 a 2 zákona čís. 309/1921 Sb. z. a n. a § 460 tr. zák.
(Rozh. ze dne 19. června 1936, Zm II 50/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku senátu mládeže v Novém Jičíně ze dne 26. října 1935, pokud jím byl mladistvý provinilec K. B. uznán vinným proviněním útisku podle § 1 a 2 zákona č. 309/1921 Sb z. a n. a § 3 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n. a proviněním krádeže podle § 460 tr. z. a § 3 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n., zrušil rozsudek v napadené části, důsledkem toho zrušil rozsudek i ve výroku o trestu, jakož i ve výrocích s tím souvisících a uznal obviněného vinným proviněním podle §§ 190 a 192 tr. z. a § 3 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n. Z důvodů:
Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti oprávněnosti, pokud vytýká rozsudku, že skutkový děj nesprávným výkladem zákona uvažoval podle zákona, který se k němu nevztahuje (§ 281, č. 10. tr. ř.).
Rozsudek zjišťuje, že v lese u putny nasbíraných borůvek zůstala dvanáctiletá J. V., že obviněný k ní přišel s holí v ruce a chtěl po děvčeti, aby mu dalo nasbírané borůvky z putny, kterou mělo u sebe. Děvce mu řeklo: »Nechej ty borůvky!« A tu obviněný přišel až úplně k němu, rozpřáhl se na ně holí, kterou držel v ruce, a hlasitě pravil: »Drž hubu a jdi odtud!« Děvče se bálo, že je uhodí a proto uteklo domů, nechavši borůvky v lese.
Je zkoumali, zda tato skutková zjištění rozsudku opodstatňují pohrůžku ve smyslu zákona proti útisku č. 309/1921 Sb. z. a n., jak vyslovil senát mládeže, či pohrůžku ve smyslu § 190 tr. z., jak dokazuje zmateční stížnost. Je připustili, že pro naplnění pojmu pohrůžky ve smyslu § 190 tr. z. nestačí jakákoliv pohrůžka a že je třeba pojem ten rozlišili od pojmu pohrůžky ve smyslu zákona proti útisku čís. 309/1921 Sb. z. a n. Tím, že § 190 tr. z. klade vedle sebe násilí spáchané skutkem a násilí spáchané pohrůžkou, dává zákon již zde na jevo, že musí jíti o pohrůžku, která s ohledem na intensitu a dobu proveditelnosti se rovná násilnému skutku, to jest o pohrůžku směřující proti tělu a životu bezprostřední a okamžitou (rozh. čís. 2333 víd. a čís. 902 Sb. n. s. — Altmann, str. 535). Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i výklad pojmu násilí v § 39 zákona na ochranu republiky, v němž se praví, že násilím je nejen skutečný násilný čin, nýbrž i nebezpečná vyhrůžka bezodkladným násilným činem. Nelze pochybovali o tom, že jednání obviněného, jak bylo rozsudkem zjištěno, naplňuje pojem pohrůžky ve smyslu právě uvedeném, uváží-li se, že šlo o bezprostřední pohrůžku zbitím, pronesenou v lese šestnáctiletým výrostkem ozbrojeným holí oproti dvanáctiletému osamělému děvčeti, takže tato pohrůžka se rovnala násilnému skutku. Ježto pak toto násilí pohrůžkou učinil obviněný J. V-ové v tom úmyslu, aby se mohl zmocniti borůvek jí hlídaných, což také provedl, jsou v jeho jednání splněny všechny složky skutkové podstaty provinění podle §§ 190 a 192 tr. z. a podřadil-li napadený rozsudek skutek obviněného skutkovým podstatám §§ 1 a 2 zákona č. 309/1921 Sb. z. a n. a § 3 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n. a § 460 tr. z., uvažoval o skutku podle zákona, jenž se k němu nevztahuje.

Citace:

č. 5639. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 296-297.