Čís. 5608.

K pojmu »přechovávání« ve smyslu § 3, odst. 2 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 Sb. z. a n. na r. 1924.
Přechováváním je rozuměti všechny případy, kdy fysická nebo právnická osoba má u sebe radiotelefonní zařízení.
Nemá-li přechovavatel vlastní koncese, neomlouvá ho s hlediska skutkové podstaty přečinu podle § 24, odst. 1 cit. zákona, že společník jeho domácnosti, který měl sám radiopřístroj, měl k tomu povolení.
K pojmu »prodávání« ve smyslu § 24, odst. 1 cit. zákona.
Je nerozhodné, zda byl prodávající při prodejích veden úmyslem dosíci zisku.
(Rozh. ze dne 23. května 1936, Zm I 552/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 15. dubna 1936, jímž stěžovatel uznán byl vinným přečinem podle § 24, č. 1 zákona ze dne 20. prosince 1923, č. 9 Sb. z. a n. z roku 1924. Důvody:
Nelze přiznali úspěchu zmateční stížnosti napadající rozsudek z důvodu zmatku č. 9a) § 281 tr. ř.
Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný koupil dne 8. října 1935 jeden přijímač Schaub-Universal č. 60500, že měl přístroj ve své domácnosti, již má společnou se svým tchánem F. M., že mu však koncese na zřízení, udržování a provozování radiofonní přijímací stanice byla udělena teprve dne 11. listopadu 1935.
Poněvadž přechováváním ve smyslu druhého odstavce § 3 zák. 9/1924 Sb. z. a n. je rozuměti všechny případy, kdy fysická nebo právnická osoba má u sebe radiotelefonní zařízení, nepochybil prvý soud, když na stěžovatele, který nepopírá, že šlo o jeho přístroj, chovaný v jeho domácnosti, třeba společné s další osobou, pohlížel jako na přechovavatele ve smyslu cit. zák. ustanovení, a v té skutečnosti, že měl přístroj u sebe v době, kdy neměl ještě koncese, shledal skutkovou povahu přečinu podle § 24 cit. zák. danou. Nebylo tomu nijak na újmu, že společník domácnosti, který měl sám svůj vlastní radiopřístroj, měl úřední povolení k tomu potřebné. Stížnost je na omylu, snaží-li se z rozhodnutí nejv. s. č. 5152 Sb. n. s. dovoditi, že koncesní listina M. kryla i přechovávání přístroje obžalovaného. Rozhodnutí vyslovuje sice, že koncesní listina kryje s hlediska § 24, odst. 1 cit. zák. přechovávání více než jednoho radiopřijímače, ale není pochyby, že vyslovuje tak v předpokladu, že jde o téhož držitele, ježto zvýšená ochrana veřejného státního zájmu, jež je účelem zákona, je umožněna již tím, když poštovní správa vede určitou osobu v patrnosti jako držitele radiostanice, při čemž pak s hlediska trestněprávního je lhostejno, je-li tu přechováván jen jeden či větší množství přístrojů; tato ochrana by však byla úplně znemožněna, kdyby se koncesí jedné určité osobě udělenou mohla krýti neznámá osoba nebo více osob dalších se svými vlastními radiostanicemi, jichž držitelem není koncesionář, takže by osoby ty takto úplně unikaly patrnosti poštovní správy.
Tvrzení stížnosti, že obžalovaný nemohl předpokládati, že nemůže míti radiopřijímač, nemá-li vedle tchánova ještě jedno zvláštní povolení vlastní, je jen dovoláváním se omylu právního podle § 233 tr. z., jenž záleží y neznalosti právního předpisu, že k přechovávání radiotelefonního zřízení má přechovávátei zapotřebí povolení; omyl takový nemůže obžalovaného omluviti.
V dalším zjišťuje rozsudek, že od obžalovaného, který koupil v době mezi 8. říjnem až 12. prosincem 1935 postupně tři radiopřijímače, koupil někdy v listopadu 1935 přijímač značky Schaub A. N. za 500 Kč a dále Dr. K. A. v prosinci 1935 radiopřístroj za 1200 Kč, a že obžalovaný uskutečnil tyto prodeje, ač teprve dne 5. února 1936 obdržel koncesi k prodeji radiotelegrafních a radiotelefonních přístrojů. I tento případ zůstává správně posouzen po právní stránce, byl-li podřízen ustanovení § 24 cit. zák. Nalézací soud z okolností případů (prodej věcí prodatelem dříve koupených dalším kupcům za určité ceny) posoudil právní jednání stěžovatelovo správně za prodej, jaký má na mysli § 24 cit. zák. Uplatňuje-li se ve stížnosti snaha popírati, že šlo vůbec o prodej, a vycházeli z předpokladu, že šlo jen o skutek přátelské služby, při čemž prý vystupoval stěžovatel ne jako prodatel, nýbrž jako zástupce kupců, svých dobrých známých, na jejich požádání, nedoličuje tím stížnost zmatek č. 9a) § 281 tr. ř. po zákonu, poněvadž činí východiskem své úvahy něco jiného než — jak by měla při zákonném doličování uvedeného zmatku — zjištění prvého soudu, že šlo o prodej rádiopřístrojů dvěma různým osobám stěžovatelem, jak první soud zřejmě předpokládá, k účelu dalšího zcizení nakoupených, tedy nikoli o zastupování, a to o prodej opětovný, při čemž zůstává úplně nerozhodno pro posouzení věci, zda stěžovatel při provádění těchto prodejů byl veden úmyslem dosíci zisku a zda zisku dosáhl čili nic.

Citace:

č. 5608. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 237-239.