Čís. 5502.

Vzdal-li se dlužník, nejsa k tomiu nucen hospodářskými poměry, samostatné výdělečné činnosti za tím účelem, aby mohl býti považován za nezaměstnaného ve smyslu zákona čís. 34/1934 Sb. z. a n. a aby tím dosáhl odkladu nařízené již nucené dražby svých nemovitostí, jde o maření exekuce podle § 1 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. z.
(Rozh. ze dne 4. února 1936, Zm I 1287/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnosti obžalovaných B. H. a A. H. do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 10. října 1935, jímž byli uznáni vinnými: obžalovaný B. H. přestupkem podle § 1 zákona čís. 78/1883 ř. z. o maření exekuce a obžalovaná A. H. přestupkem podle § 5 tr. z. a § 1 zákona o maření exekuce.
Z důvodů:
S hlediska zmatku podle § 281, č. 9 a) tr. ř. uplatňuje zmateční stížnost, že ve zjištěném jednání obžalovaných není dána skutková podstata trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, ani po stránce objektivní ani subjektivní. Zmateční stížnosti nelze přiznati důvodnost. Jednání obžalovaného B. H. nutno posuzovati s hlediska účelu, jehož jím chtěl dosíci, totiž — jak sám doznal — dosíci podle zákona č. 34/1934 Sb. z. a n. odkladu exekuce nucenou dražbou na jeho nemovitosti. Podle § 1, odst. 1 cit. zák. nesměl býti v exekučních věcech, zahájených proti nezaměstnaným, proveden nucený prodej věcí movitých nebo nemovitých do konce roku 1934. Podle § 4, odst. 2 cit. zák. považují se za nezaměstnané také osoby, které provozovaly samostatnou výdělečnou činnost, musily se jí pro hospodářské poměry vzdáti a nemají příjmu v zákoně vymezeného.
Aby se obžalovaný mohl domáhati odkladu výkonu exekuce na jeho nemovitosti vedené, musila by býti splněna uvedená zákonná podmínka, totiž že se obžalovaný musil vzdáti své výdělečné činnosti pro hospodářské poměry.
Obžalovaný vzdal se sice své živnosti tím, že oznámil okresnímu úřadu klid koncese. Leč podle zjištění rozsudkového převedl svou hostinskou živnost bezplatně na svoji dceru-spoluobžalovanou A. H. Již v tom je však skutková podstata trestného činu podle § 1 zák. o mař. exekuce, protože obžalovaný se nevzdal své výdělečné činnosti hostinské pro hospodářské poměry, jak žádá § 4, odst. 2 cit. zák., — nalézací soud zjišťuje, že živnost skýtala obžalovanému roční příjem asi 5000 KČ a že obžalovaný vede živnost pro dceru dále, což by jistě nečinil, kdyby vedení živnosti neskýtalo dostatečného příjmu —, nýbrž v úmyslu, aby tím dosáhl podle zákona č. 34/1934 Sb. z. a n. odkladu exekuce vedené na jeho nemovitosti. Vzdalť se tím obžalovaný živnosti hostinské, tedy předmětu majetkového ve smyslu § 1 zák. o mař. exekuce. Při tom se nevyžaduje, aby exekuce byla vedena nebo mohla býti vedena právě na tento předmět majetkový. Stačí, že vzdání se předmětu majetkového sloužilo k tomu cíli, aby bylo zmařeno provedení exekuce na jinou část majetku exekutova. Proto je také nerozhodná otázka, zda vzhledem k ustanovení § 341, odst. 1 ex. ř. byla hostinská živnost obžalovaného vyloučena z možnosti zpeněžení vnucenou správou nebo propachtováním a tím vůbec z exekuce; otázka ta byla by rozhodná pouze tehdy, kdyby předmětem mařené exekuce byla právě hostinská živnost obžalovaného, kdežto v souzeném případě jsou jím nemovitosti obžalovaného. Předmětem majetkovým zůstává však živnost v každém případě, protože má majetkovou cenu, kterou lze vytěžiti prodejem nebo propachtováním živnosti.
Soud však zjistil, že se obžalovaný ve skutečnosti nevzdal provozování živnosti hostinské, nýbrž že ji provozuje dále, ovšem na jméno své dcery — spoluobžalované. V tomto jednání obžalovaného bylo by spatřovati jinou trestnou činnost ve smyslu § 1 zák. o mař. exekuce, totiž vymyšlení právního jednání — prodeje a převedení živnosti na dceru (spoluobžalovaná žádající o udělení koncese uvedla, že živnost od obžalovaného koupila a převzala), a to obzvláště přihlédne-li se k obsahu zprávy četnictva ze dne 22. listopadu 1934, že obžalovaný provozuje živnost hostinskou nepřetržitě dále, a ze dne 14. února 1935, že v tomto případě jde zřejmě o krytí, ježto obžalovaný provozuje svou hostinskou živnost dále a jen tak ji nechal své dceři, která se ani v P. nezdržuje a od níž si dal vystaviti plnou moc k vedení živnosti. Při tom nerozhoduje, že převod živnosti na obžalovanou byl formálně proveden a úřadu oznámen a že obžalovaná zažádala o udělení koncese. Pro trestní vinu rozhoduje, že ve skutečnosti obžalovaný provozuje živnost dále, není tedy nezaměstnaným ve smyslu § 4, č. 2 cit. zák., a že převod na obžalovanou a jeho formální provedení stalo se pouze na oko, k zakrytí pravého skutečného stavu. Nutno uvážiti, že k tomu aby dosáhl odkladu exekuce podle § 1, odst. 1 zák. č. 34/1934 Sb. z. a n., stačilo obžalovanému vzdáti se provozování živnosti pro hospodářské poměry (§ 4, odst. 2 cit. zák.). Převod živnosti na obžalovanou stal se proto pouze k zakrytí toho, že se obžalovaný provozování živnosti ve skutečnosti nevzdal. Okolnost, že obžalovaný má dosud koncesi, jest nerozhodná, protože zákon č. 34/1934 Sb. z. a n. vyžaduje pouze vzdání se živnosti.
V obou případech je však činnost obžalovaného trestná pouze za toho dalšího předpokladu, že odklad exekuce podle § 1, odst. 1 zákona č. 34/1934 Sb. z. a n. možno považovati za úplné nebo alespoň částečné zmaření uspokojení věřitele. S touto otázkou jde ruku v ruce další otázka, zda a v jaké výši byla způsobena škoda. Zrušovací soud vyslovil již ve svém rozhodnutí č. 2095 Sb. n. s., že pro případ vzdání se předmětu majetkového dlužníkem není třeba, aby nastalo zmenšení jmění dlužníkova a tím úplné zmaření uspokojení věřitelova, nýbrž že stačí, že vzešla z činu taková přeměna ve jmění dlužníkově, která způsobuje věřiteli obtíže, obzvláště průtahy ve vydobytí pohledávky. Není pochyby o tom, že ať už skutečným nebo pouze na oko předstíraným a provedeným převodem živnosti hostinské na spoluobžalovanou nastala ve jmění obžalovaného taková přeměna, která způsobila, že věřitel byl připraven, když ne úplně, tedy jistě alespoň částečně o možnost dosíci uspokojení své pohledávky reálnou exekucí nucenou dražbou, kterou už zahájil a která pokročila již tak daleko, že měla býti provedena dražba. Uvedeným pře- vodem stal se obžalovaný nezaměstnaným ve smyslu zákona č. 34/1934 Sb. z. a n. a chtěl dosíci odkladu dražby podle § 1, odst. 1 cit. zák. Již v době činu znamenalo to odklad dražby nejméně do konce roku 1934, tedy na 7 měsíců (dražba byla ustanovena na den 6. června 1934).
Obžalovaný doznal a soud to také zjistil, že obžalovaný nemá jiného jmění, takže jiné exekuce jsou bezvýsledné. Dovozuje-li zmateční stížnost, že obžalovaný měl právo podati si žádost za odklad exekuce podle § 1 zák. č. 34/1934 Sb. z. a n. a že bylo věcí soudu, aby rozhodl, zda žádost jest odůvodněna čili nic, přehlíží, že trestná činnost obžalovaného nebyla soudem shledána v tom, že si podal žádost za odklad exekuce, ale v tom, že si podmínky pro tento odklad úmyslně, nejsa nucen hospodářskými poměry, zjednal nebo snažil zjednati. Při tom nutno veškerou činnost obžalovaného pokládati za dokonanou, protože se obžalovanému podařilo v důsledku podané žádosti za odklad exekuce podle § 1 cit. zák. zmařiti provedení již nařízené dražby, tedy konkrétního exekučního úkonu, který obžalovanému hrozil a který chtěl obžalovaný za každou cenu zmařiti. Že se obžalovanému nezdařil konečný účel jeho žádosti, totiž povolení odkladu exekuce podle § 1 cit. zák., je nerozhodné. Při tom ovšem způsobenou škodou, totiž škodou, ke které úmysl obžalovaného směřoval a která je rozhodná pro kvalifikaci trestného činu podle § 1 zák. o mař. exekuce, je celá vymáhaná pohledávka a nikoli pouze útraty, jak má za to nalézací soud. V tom směru však nebyla podána zmateční stížnost státním zastupitelstvím, takže kvalifikaci činu jako přestupku, jak na ni uznal nalézací soud, nelze změniti v neprospěch obžalovaných. Sluší ovšem podotknouti, že okolnost, že pozdější dražba zůstala bezvýslednou, kterou uplatňuje zmateční stížnost a o které mluví i nalézací soud při úvaze o výši způsobené škody, je jak pro tuto otázku, tak pro posouzení viny obžalovaných ve směru § 1 zák. o mař. exek. naprosto nerozhodná.

Citace:

Čís. 5512. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 87-91.