Čís. 5484.

Při ověřování totožností osoby v soudním ověřovacím protokolu zákon vyžaduje, aby každý z obou svědků stejně dobře znal osobu, jejíž totožnost potvrzuje. Přečinu podle § 400, odst. 1 tr. zák. se v takovémto případě dopouští, kdo potvrzuje totožnost osoby, ač ji nezná, spoléhaje na to, že ji zná drahý svědek.

(Rozh. ze dne 14. ledna 1936, Zm IV 298/35.)
Banka, od níž si chtěl obžalovaný J. S. vypůjčiti peníze, žádala záruku na nemovitostech. Obžalovaný J. S. dal si bez vědomí a beze svolení své tchyně A. V-ové, vlastnice nemovitostí, za spolupůsobení obžalovaného A. S. v advokátní kanceláři solicitátorem A. L. sepsati plnou moc, podle níž A. V-ová zmocňuje A. S., aby jejím jménem podepsal směnku a vkladní listinu, jíž A. V-ová svoluje, aby na jejích nemovitostech byl zapsán vklad zástavního práva ve prospěch banky. Tuto plnou moc a vkladní listinu dali obžalovaní v advokátní kanceláři podepsati neznámou ženou, kterou si za tím účelem zjednali a kterou vydávali za A. V-ovou. Poté odešli obžalovaní J. S., A. S. a A. L. i s onou neznámou ženou k okresnímu soudu a dali v ověřovacím rejstříku ověřiti podpis (otisk palce) oné neznámé ženy jako podpis A. V-ové, při čemž obžalovaní A. S. a A. L. fungovali jako svědci, potvrdivše totožnost oné ženy s A. V-ovou a udavše, že je jim oběma osobně známa. Soud prvé stolice uznal tyto svědky, obžalované A. S. a A. L. za tuto posléze zmíněnou činnost vinnými přečinem padělání veřejné listiny podle § 400, odst. 1 tr. zák. Odvolací soud v této části rozsudek prvého soudu potvrdil. Nejvyšší soud zmateční stížnosti obžalovaných A. S. a A. L. zčásti odmítl, zčásti je zamítl.
Z důvodů :
Obžalovaný A. L. uplatňuje důvod zmatečnosti podle § 385, čís. 1 a) tr. ř. námitkou, že není tu dána skutková podstata přečinu podle § 400, odst. 1 tr. z., poněvadž obžalovaný jednal dobromyslně, důvěřuje obecnímu podstarostovi A. S., jenž mu dotyčnou ženu představil jako A. V- ovou. Této námitce nelze přiznati oprávnění. Obžalovaný L. doznal, že A. V-ovou neznal a že pouze důvěřuje druhému svědku totožnosti (A. S.) potvrdil, že V-ovou znal. Odvolací soud správně poukázal na zaměstnání a zkušenosti tohoto obžalovaného jako advokátského úředníka, jenž dobře věděl, jaký význam má potvrzení totožnosti osoby při ověření podpisu. Z toho plyne, že obžalovanému 1,. muselo býti též známo, že bylo by obcházením zákona, který žádá, aby každý z obou svědků stejně dobře znal osobu, jejíž totožnost potvrzuje, kdyby se potvrzení totožnosti osoby v podstatě zakládalo pouze na znalosti jednoho svědka a kdyby druhý svědek svoji znalost o oné osobě zakládal pouze na prohlášení prvního svědka. Za těchto okolností obžalovaný L. nemůže se omlouvati důvěřivostí, najmě když si byl vědom, že zákon žádá v takovém případě úplnou jistotu o totožnosti osoby. Že tento obžalovaný takovou jistotu neměl, plyne z jeho vlastního zodpovídání. Výtka, že nebyla tu naplněna skutková podstata přečinu podle § 400, odst. 1 tr. z. po stránce subjektivní, je tedy bezpodstatná.

Citace:

Čís. 5484. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 33-34.