Čís. 5501.

Nedostavil-li se soukromý žalobce ke hlavnímu přelíčení v době, kdy bylo vyvoláváním započato, nastala domněnka, že ustoupil od stíhání. Domněnka ta je nevyvratitelná a právní účinky její nelze odstraniti žádným rozhodnutím nebo opatřením soudním. Bylo-li hlavní přelíčení vyvoláním věci započato, má býti řízení, nedostavil-li se soukromý žalobce, zastaveno usnesením vydaným předsedou soudu, nikoli radní komorou.
(Rozh. ze dne 4. února 1936, Zm I 758/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního jakožto soudu kmetského v Praze ze dne 26. dubna 1935, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 2 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a zprostil obžalovaného podle § 259, čís. 2 tr. ř. obžaloby, vznesené na něho pro přečin podle § 2 zákona z 28. června 1933, čís. 108 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Podle úředního záznamu ze dne 2. listopadu 1934, doplněného prohlášením předsedy kmetského soudu a zapisovatele, byla trestní věc, o niž jde a o níž bylo stanoveno hlavní přelíčení, před tím již čtyřikrát odročené, na den 2. listopadu 1934 o 8. hod. 30 min., zapisovatelem řádně vyvolána jednak v jednací síni, jednak na chodbě před jednací síní. Po tomto vyvolání věci bylo konstatováno, že se k tomuto hlavnímu přelíčení nedostavili ani soukromí žalobci, ani jejich zástupce, ač byli řádně obesláni. Kmeti a obhájce obžalovaného byli přítomni. Vyvoláním věci zapisovatelem bylo tudíž započato čili zahájeno hlavní přelíčení po rozumu § 239 tr. ř. Poněvadž soukromí žalobci se k tomuto hlavnímu přelíčení nedostavili, nastala domněnka stanovená v § 46, odst. 3 tr. ř., totiž, že soukromí žalobci od stíhání obžalovaného ustoupili. Jde tu o právní domněnku nevyvratitelnou, která nepřipouští důkazu o opaku. Je zcela nerozhodné, zda zmeškání hlavního přelíčení bylo zaviněno či nezaviněno (srovnej Miřička str. 166, Kallab str. 133, Lohsing str. 314, rozh. víd. čís. 3002, 3920 a rozh. čís. 247 a 1712 Sb. n. s.).
Při správném postupu, jak jej nařizuje § 259, čís. 2 tr. ř. ve znění zákona čís. 209/1931 Sb. z. a n., měl předseda kmetského soudu trestní řízení zastaviti usnesením. Radní komora nebyla povolána k zastavení řízení, když už bylo započato hlavní přelíčení vyvoláním věci podle § 239 tr. ř. (§ 227 tr. ř. a contr. a § 259, čís. 2 tr. ř.).
Ustoupení od stíhání má za následek, že soukromý žalobce ztrácí právo uplatňované trestním řízením, vyvolaným jeho zásahem. Toto právo zaniká nenávratně a nemůže býti oživeno žádným rozhodnutím nebo opatřením soudů, stejně jako nemůže býti oživeno stíhací právo zaniklé promlčením. V souzeném případě nemohly býti následky ustoupení soukromých žalobců od stíhání odstraněny usnesením vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 1934, jenž nejen že rozhodoval o opravném prostředku nepřípustném (§ 15 a 114 tr. ř.), nýbrž rozhodl i na nesprávném skutkovém základě, že trestní věc nebyla vyvolána.
Jestliže nalézací soud přes to v trestním řízení pokračoval a vynesl rozsudek obžalovaného odsuzující na základě stíhání soukromými žalobci, od něhož tito podle zákona ustoupili, zatížil svůj rozsudek zmatkem podle čís. 9b) § 281 tr. ř.

Citace:

Čís. 5501. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 68-69.