Čís. 5664.

Právní účinek podle § 1, odst. 2 zák. o podm. odsouzení nastává už osvědčením se odsouzeného, nikoli teprve výrokem soudu o tom.
Ustanovení § 6, čís. 4 zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n. předpokládá jedno pravoplatné podmíněné odsouzeni (v němž ještě neuplynula zkušební lhůta) a další pravoplatné odsouzení, při němž nebylo ještě rozhodnuto o jeho podmíněnosti.

(Rozh. ze dne 20. srpna 1936, Zm IV 325/36.)
Nejvyšší soud v trestní věci proti V. T. pro zločin podle § 386 tr. z., v níž krajský soud v Ch. rozsudkem ze dne 5. května 1936 vyměřil úhrnný trest, následkem zmateční stížnosti veřejného žalobce z úřední povinnosti z důvodu zmatečnosti podle § 384, č. 4 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a uložil soudu první stolice, aby spisy okresního soudu v Ť. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení podle § 8 zák. o podm. ods.; zmateční stížnost veřejného žalobce poukázal na toto rozhodnutí.
Důvody:
Proti rozsudku krajského soudu v Ch. ze dne 5. května 1936, jímž byl obžalovanému V. T. vyměřen úhrnný trest, podal zmateční stížnost veřejný žalobce pro povolení podmínečného odkladu výkonu trestu.
Při prozkoumání věci shledal nejvyšší soud, že napadený rozsudek trpí zmatkem podle § 384, čís. 4 tr. ř., jehož je vždy ve smyslu § 384, odst. 5 tr. ř. dbáti z úřední povinnosti.
Úhrnný trest byl obžalovanému napadeným rozsudkem vyměřen na základě dvou rozsudků, a to: 1. krajského soudu v Ch., resp. vrchního soudu v K. ze dne 2. října 1933, jímž, resp. usnesením vrchního soudu ze dne 29. října 1934 byl obžalovanému uložen trest vězení na 4 měsíce, pokuta 800 Kč (v případě její nedobytnosti dalších 16 dní vězení), ztráta úřadu na 3 roky a volebního práva do obcí na 1 rok podmínečně na 2 roky; 2. okresního soudu v Ť. ze dne 16. května 1934, jímž mu byl uložen trest vězení na 10 dní a pokuta 40 Kč (v případě její nedobytnosti další dva dny vězení) podmínečně na 1 rok.
Prvý z těchto rozsudků stal se pravoplatným i co do podmínečnosti odsouzení dne 29. října 1934, takže se u něho skončí zkušební lhůta 29. října 1936, druhý se stal pravoplatným ve všech směrech dne 16. května 1934, takže se u něho skončila zkušební lhůta 16. května 1935.
Z uvedeného je jasno, že krajský soud v Ch. vyměřil obžalovanému souhrnný trest v době, kdy už u jednoho z trestů zkušební lhůta zcela uplynula. Tomuto názoru není na překážku ani ustanovení § 18, odst. 1 zákona o podm. ods., neboť ke konci zkušební lhůty ve věci vedené u okresního soudu v Ť., nebylo už v běhu trestní řízení, nýbrž plynula pouze zkušební lhůta v oné druhé věci.
Právní účinek podle § 1, odst. 2 zákona o podm. ods. nastává již osvědčením se odsouzeného, nikoliv snad teprve výrokem soudu o tom (rozh. čís. 3993 Sb. n. s. a jiné). Logickým důsledkem této zásady je, že po uplynutí zkušební lhůty nelze už, kromě výjimečného případu poznačeného v § 18, odst. 2 zák. o podm. ods., o který případ tu však nejde, znovu rozhodovati otázku podmíněnosti odsouzení, ani činiti rozsudek podkladem trestu úhrnného či sjednoceného. Ve věci pokročivší už do takového stavu řízení lze už jen ve smyslu § 8, odst. 2 zák. o podm. ods. rozhodnouti, zda se odsouzený osvědčil čili nic. Ustanovení § 6, čís. 4 cit. zák. nemůže za téhož stavu býti užito, ježto jednak případným výrokem o osvědčení se obžalovaného je nutno míti za to, že tu není žádného odsouzení a tedy už z toho důvodu ani žádného podkladu pro výměru úhrnného trestu, jednak předpokládá § ten jedno pravoplatné podmínečné odsouzení (bez uplynutí zkušební lhůty) a další pravoplatné odsouzení, ve kterém však nebylo dosud rozhodnuto o jeho podmínečnosti, kterého předpokladu v souzeném případě také nebylo.
Nebylo tedy ve věci V. T. možnosti pro vyměřování úhrnného trestu, nýbrž okresní soud v Ť. měl rozhodnouti o tom, zda se ve věci u něho vedené odsouzený osvědčil čili nic (za přihlédnutí k chování odsouzeného jediné ve lhůtě zkušební), kdežto krajský soud v Ch. nemohl t. č. ničeho jiného učiniti, než čekati na ukončení zkušební lhůty. Když krajský soud v Ch. přes to vyměřil odsouzenému V. T. úhrnný trest a pak znovu rozhodoval o podmínečnosti celého trestu, rozhodl o věci, o níž rozhodnouti nebyl oprávněn, a tedy překročil obor své působnosti. Tím zavinil zmatek podle § 384, čís. 4 tr. ř.

Citace:

Čís. 5664. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 330-332.