Čís. 5492.

Výsada druhé věty § 485 tr. zák. platí i pro orgány podniku (odst. 1 § 486 d) tr. zák.) a pro osoby samostatně věci věřitelovy vedoucí (odst. 2 § 486 c) tr. zák.).
Věřitel je beztrestný ve smyslu druhé věty § 485 tr. zák. i tehdy, přiměl-li dlužníka k činnosti v § 485 tr. zák. uvedené upomínkami, žalobami, exekucemi a pod.
Avšak stalo-li se tak prostředky v řádném styku neobvyklými, tedy takovými, jichž užití by se jiní slušní věřitelé byli uvarovali, ba dokonce prostředky příčícími se přímo dobrým mravům, dlužno jednání věřitelovo kvalifikovati jako spoluvinu na přečinu podle §§ 5, 485 tr. zák.
(Rozh. ze dne 23. ledna 1936, Zm II 316/35.) R. Sch., jako majitel průmyslového podniku, svou nedhalostí stal se neschopným platiti. K. Sch., obchodní zástupce dvou zahraničních věřitelů R. Sch-a, znaje dobře už delší dobu jeho hospodářské nesnáze, dal si od něho postoupiti ve prospěch svých zahraničních mandantů obchodní pohledávky a zastaviti stroje podniku, ujistiv R. S-cha, že mu za to pomůže z tísnivé situace a dodávkou surovin umožní další nerušený chod podniku a že nebude potřebí ani vyrovnání ani konkursu. V. T. udržoval jako komisionář sklad výrobků R. Sch-a. K. Sch. dostavil se k tomuto komisionáři s L. M., jehož mu představil — ovšem falešně — jako nájemce podniku R. Sch-a, který prý je už ve vazbě pro podvody, a předstíral T-ovi, že R. Sch. postoupil komisionářský sklad výrobků rovněž oněm dvěma zahraničním věřitelům, zastupovaným K. Sch-em; zároveň přiměl V. T-a, že mu vydal komisní faktury a podepsal prohlášení, že Sklad odevzdá jen se svolením K. Sch-a. S těmito dokumenty v rukou překvapil pak K. Sch. zase R. Sch-a a dosáhl od něho, že mu R. Sch. dodatečně skutečně postoupil zboží ve skladišti T-ově ve prospěch zmíněných dvou cizozemských věřitelů. Postupem pohledávek a skladu, zastavením strojů a realisací těchto všech záruk dostalo se těmto dvěma věřitelům téměř úplného uspokojení, kdežto ostatní věřitelé byli odkázáni jen na konkursní podstatu.
Nalézací soud uznal za to obžalovaného R. Sch. vinným přečinem nadržování věřiteli podle § 485 tr. zák. a přečinem úpadku z nedbalosti podle § 486, čís. 1 a 2 tr. zák., obžalovaného K. Šch. pak přečinem spoluviny na nadržování věřiteli podle §§ 5, 485 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného K. Sch.
Z důvodů:
Zmateční stížnosti obžalovaného K. Sch. nelze přisvědčiti, pokud dovolávajíc se důvodů zmatečnosti č. 9 a) a b) § 821 tr. ř. vytýká ve směru hmotněprávním, že nalézací soud neprávem nepřiznal stěžovateli beztrestnost podle druhé věty § 485 tr. z.
Jelikož v souzeném případě nejednal věřitel osobně, nýbrž za věřitele jednal stěžovatel, obchodní zástupce věřitelův, třeba především řešiti otázku, zda výsada beztrestnosti ve smyslu § 485, 2 věty tr. z. platí i pro tohoto zástupce, či zda tu jde o privilegium ryze pro osobu věřitelovu jako takovou stanovené. Tu sluší sice uznati za správný názor stížnosti, že z úmyslu zákonodárce, vyjádřeného ustanovením § 486 c) tr. z., se podává, že, byť i ne podle doslovu, tedy přece podle tendence předpisu § 486 c) tr. z. musí výsada § 485, druhé věty tr. z. platiti i pro orgány podniku (odst. 1) i pro osoby samostatně věci dlužníkovy nebo věřitelovy vedoucí (odst. 2 § 486 c) tr. z.). Nebylo by zajisté správné vylučovati z beztrestnosti, příslušející věřiteli, osoby, které jsou činy na jeho straně. Zakládá-li se privilegium to na skutečnosti, že na straně věřitelově jest jeho jednání pouze vydobytím jemu příslušející pohledávky, musí býti též beztrestnými osoby spolupůsobící na jeho činnosti, totiž na dobývání této pohledávky, tak jeho zástupci, úředníci, poslové a jeho právní zástupce (viz Dr. Altmann, Komentář str. 919). A právě takovou osobou samostatně věci věřitelovy vedoucí byl v souzeném případě obžalovaný K. Sch., neboť podle zjištění napaděného rozsudku dal si, když od R. Sch. nedosáhl zaplacení směnek, postoupiti pro firmy jím zastupované pohledávky a zboží v rozsudku uvedené způsobem tam vylíčeným a vedl takto při tom samostatně věci věřitelských firem ve smyslu § 486 c), odst. 2 tr. z. Podotýká se, že zásadě tu vytýčené neodporuje ani rozhodnutí čís. 1735 Sb. n. s. tr., neboť rozhodnutí to zdůrazňuje na konci důvodů, že v případě tam souzeném nešlo »ani o orgány ani o zástupce věřitelky.«
Jde však nyní o to, jak dlužno vykládati privilegium poslední věty § 485 tr z., a o řešení otázky, zda je při nadržování věřiteli podle § 485 tr. z. spoluvina podle § 5 tr. z. na straně věřitele, jenž zaplacení pohledávky přijal, vyloučena či nikoli.
Slovo »přijme« v § 485, druhá věta tr. z. uvedené nelze vykládati tak přísně, že by zákon stanovil beztrestnost věřitelovu jen pro případ, že mu dlužník nabídl placení sám z vlastního podnětu a že věřitel placení přijal, vždyť pak by bylo ustanovení to téměř ilusorní, neboť, jak život učí, byly by takové případy jen zcela řídké a výjimečné. Při tak úzkém výkladu nebylo by dostatečně přihlíženo k postavení věřitele, který přece nemá k ostatním věřitelům povinností, které oproti nim ukládá zákon dlužníku. Nemá-li tudíž účel zákona a tendence zákonodárcova býti přímo zmařena, sluší zákon vykládati tak, že věřitel je beztrestný ve smyslu druhé věty § 485 tr. z. i tehdy, když dlužníka k činnosti v § 485 tr. z. uvedené »přiměl« (Lammasch-Rittler 5. vydání, str. 329.)
Z téže zásady zjevně vychází i osnova trestního zákona z roku 1926, pokud přiznává beztrestnost věřiteli netoliko když přijme, nýbrž i když požaduje zaplacení nebo zajištění pohledávky jemu příslušející. Zůstanou tedy beztrestnými věřitel nebo jeho orgány atd. (§ 486 c) tr. z.) i tehdy, když upomínkami, žalobami, exekucemi a pod. přiměli dlužníka k placení a pak placení na úkor jiných věřitelů přijali.
Leč s takovýmto řádným vymáháním pohledávek, pohybujícím se v mezích zákonem dovolených, nemá nic společného činnost obžalovaného. S hlediska zákonného předpisu a účelu není totiž lhostejný způsob, jakým se toto vymáhání pohledávky a působení na dlužníka stalo; nesmí se díti prostředky v řádném styku neobvyklými, tedy takovými, jichž užívati jiní slušní věřitelé by se byli uvarovali, ba dokonce prostředky příčícími se přímo dobrým mravům, jako se stalo podle zjištění rozsudkových v souzeném případě, kde stěžovatel přiměl dlužníka R. Sch-a k placení a zajištění pohledávek firem jím zastupovaných tím, že mu slíbil, že nebude ani konkursu ani vyrovnání a že mu bude dodávali dále suroviny a nad to povážlivým překvapením docílil, že mu Sch. vydal své skladiště. Za tohoto stavu věci nemůže se stěžovatel dovolávati výsady druhé věty § 485 tr. z. a dlužno proto jeho jednání kvalifikovati jako spoluvinu na přečinu podle § 485 tr. z.

Citace:

Čís. 5492. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 49-51.