Čís. 5513.

Odvrátil-li pachatel dobrovolně a včas trestný výsledek, stal se pokus zamýšleného trestného činu beztrestným pro dobrovolné ustoupení; je-li v pokusu zároveň obsažen jiný trestný čin dokonaný, sluší jej pachateli přičítati (těžké uškození na těle podle § 152, 155 lit. a), b), e) tr. zák. způsobené při pokusu vraždy).
(Rozh. ze dne 14. února 1936, Zm I 1385/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. října 1935, jímž se tento soud prohlásil podle § 261 tr. ř. nepříslušným k rozhodování o obžalobě vznesené státním zastupitelstvím na H. M. pro zločin těžkého poškození na těle podle §§ 152, 155 a), b), e) tr. z., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a vrátil věc sborovému soudu prvé stolice, aby o ní vykonal přelíčení a vynesl rozsudek.

Důvody:
Rozsudek vzal za prokázaný skutkový děj vylíčený v obžalobě, že se totiž obžalovaný H. M. a M. V-ová rozhodli společně zemříti, že ráno dne 5. srpna 1935 o 1/2 7. hod. po delších přípravách obžalovaný V-ovou vyzval, aby si sedla na otoman, natáhla obě ruce podle sebe, načež jedním řezem jí přeřízl břitvou na obou rukou v zápěstí tepny a šlachy. Potom, když V-ová klesla na otoman, M. přeřízl i sobě tepny na levé ruce. V-ová ztratila vědomí a M. si ulehl do postele, jak sám říká, aby čekali, až přijde smrt. Zatím se V-ová probrala z bezvědomí, obžalovaný jí k její žádosti podal dvakráte napíti vody a, když ho potom V-ová žádala, aby někoho zavolal, odmítal to s tím, že se rozhodli společně zemříti; konečně však, což bylo již o
1/2 10. hodině dopolední, slezl s postele, pokusil se vyjíti na chodbu, ale ze slabosti se vrátil a klesl znova do postele, pak se mu přece podařilo vystoupiti na stůl pod oknem, kterým volal na truhláře F. S., že se podřezali; S. zařídil, aby byla telefonicky uvědoměna policie, která autem dopravila obžalovaného a V-ovou do veřejné nemocnice. Podle posudku soudních lékařů utrpěla V-ová těžké poranění samo o sobě, spojené s přerušením zdraví a nezpůsobilostí k povolání trvající alespoň 30 dní, a to nástrojem a způsobem takovým, s nímž obyčejně bývá spojeno nebezpečí života a poranění se stalo životu nebezpečným.
Obžaloba neshledávala v činu obžalovaného skutkovou povahu zločinu nedokonané vraždy podle §§ 8, 134, 135, č. 4 tr. z. vzhledem k tomu, že k dokonání vraždy nedošlo nikoliv pro nemohoucnost, pro překážku odjinud v to přišlou nebo náhodou, nýbrž z vůle samého obžalovaného a jeho přičiněním, ježto včas přivolal pomoc a dokonání vraždy, totiž smrt M. V-ové tak z vlastní vůle zmařil a smrtelný výsledek odvrátil. Tím se ovšem podle obžaloby nestal obžalovaný beztrestným a navrhla proto obžaloba, aby jeho skutek byl podřaděn pod zákonné ust novení, opodstatňující jiný dokonaný čin trestný, totiž zločin těžkého poškození na těle podle §§ 152, 155 lit. a), b), e) tr. z.
Krajský soud nesdílí právní názor obžaloby, naopak prohlašuje se podle § 261 tr. ř. nepříslušným jednati o obžalobě státního zastupitelství pro zločin těžkého ublížení na těle a vyslovuje, že skutečnosti tvořící základ obžaloby a v rozsudku zjištěné je kvalifikovati za zločin nedokonané vraždy prosté náležející podle čl. VI. B, č. 12 zák. z 23. května 1873, č. 119 ř. z. k rozhodování před soud porotní. Při tom vychází rozsudek z právního názoru, že skutková povaha zločinu těžkého ublížení na těle vylučuje přímo vražedný úmysl, který obžaloba sama z počátku M-ovi připisuje. Podle rozsudku jde o jediný čin obžalovaného, předsevzatý v úmyslu V-ovou usmrtiti; pro jiný nepřátelský úmysl není vůbec žádného podkladu; děliti počáteční úmysl vražedný na nějaký jiný úmysl nepřátelský pozdější je prý za daného skutkového děje při jednom a tomtéž činu vůbec nemyslitelno. Nejde tedy podle rozsudku vůbec o kvalifikovaný pokus a dokonaný čin jiný.
Než k právnímu názoru vyslovenému rozsudkem nelze přisvědčiti a výtka zmateční stížnosti státního zastupitelství, opírající se o důvod § 281, č. 6 (nikoliv č. 10) tr. ř. jest oprávněná. Rozhodnou pro posouzení tohoto důvodu zmatečnosti jest otázka, zdali v souzeném případě jde o trestný pokus vraždy.
Podle shora uvedených zjištění rozsudku nastal sice již částečně výsledek pokusu obžalovaného M. o zavraždění V-ové, avšak obžalovaný zabránil smrti V-ové tím, že zavolal na F. S. a řekl mu, že se podřezali; byl tudíž obžalovaný prostřednictvím S., jenž uvědomil policii, příčinou toho, že V-ová byla dopravena do nemocnice a zachráněna při životě. To učinil, byť i po určitém zdráhání, obžalovaný o své újmě a dobrovolně a ještě včas, takže nedošlo k nedokonání činu ani pro nemohoucnost ani pro překážku odjinud v to přišlou ani náhodou, nýbrž výsledku svého úmyslného činu zabránil obžalovaný sám. Následkem toho jde u obžalovaného sice o pokus zraždy prosté, který se však následkem dobrovolného upuštění od pokusu stal beztrestným. Pro posouzení skutkové podstaty zločinu nedokonané vraždy prosté jest nerozhodné, že zmíněné jednání předsevzal obžalovaný v době, když již V-ová utrpěla těžké ublížení na těle, neboť jednání obžalovaného, jež bylo příčinou těžkého poškození na těle V-ové, je právě důvodem, proč byla na obžalovaného vznesena obžaloba pro zločin podle §§ 152, 155 lit. a), b), e) tr. z. K projednání této obžaloby je však příslušný nalézací soud a nikoliv soud porotní, který by byl příslušný jediné, kdyby šlo o trestný pokus vraždy (viz shodné rozh. č. 3330 víd. sb. n. s.).

Citace:

Čís. 5513. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 91-93.