Čís. 5517.

Při posouzení totožnosti zažalovaného činu se skutkem, na který uznal rozsudek, je rozhodné, aby obžaloba stejně jako rozsudek měly za předmět účast obžalovaného na určitém příběhu, který podle názoru obžaloby způsobil trestný výsledek; je věcí soudu, aby samostatně zjistil skutečný průběh zažalované události co do všech okolností rozhodných pro posouzení zákonem chráněného a v obžalobě označeného právního zájmu; proto soud neporušuje zásadu skutkové totožnosti podle 1. odst, § 325 tr." ř., přibere-li nové, žalobou neuplatňované složky, které se však vztahují na tutéž událost a na týž právní zájem.
Odepřel-li vinník po spáchání trestného činu udati úředníku proti němu zakročujícímu své jméno, nelze ho za to uznati vinným i přestupkem § 43 tr. zák. přest.
(Rozh. ze dne 18. února 1936, Zm IV 691/35.)
Nejvyšší soud v trestní věci proti M. R. a spol., obžalovaným pro přečin podle § 14, č. 3 zák. na ochr. rep., zmateční stížnosti obžalovaných částečně odmítl, částečně je zamítl; z úřední moci na základě důvodu zmatečnosti podle č. 1 a) § 385 tr. ř. zrušil však rozsudky obou soudů nižších stolic podle odst. 1 § 33 por. nov. ohledně obžalovaného F. E. a podle posl. odst. § 387 tr. ř. ohledně obžalovaného M. R. co do výroků, kterými tito obžalovaní byli uznáni vinnými přestupky podle § 43 přestup. zák., a oba tyto obžalované podle čís. 1 § 326 tr. ř. zprostil obžaloby pro tento přestupek na ně podané.
Z důvodů:
Z důvodu zmatečnosti podle čís. 11 § 384 tr. ř. a čís. 1 a) § 385 tr. ř. namítá obžalovaný F. E., že měl býti obžaloby zproštěn, poněvadž tu není obžaloby ohledně toho, co v jeho činnosti shledal vrchní soud závadného, a to, z čeho ho obžaloba vinila, že nevyzradil dozorčímu úředníku jméno M. R., ač ho znal, není trestným činem, jak to vrchní soud vyslovil co do spoluobžalovaného P. P.
Zmateční stížnost není základná. Obžalovaný F. E. byl žalován pro ten skutek, že nedohodnuv se předem s M. R. unikl úřednímu stíhání a tím zmařil výsledek trestního řízení, nevyzradil na úřední vyzvání jeho jméno a odepřel je udati, ač je znal. Kdežto první soud konkretisoval trestný čin tak, jak zněla obžaloba, doplnil vrchní soud okolnosti případu těmi dalšími zjištěními, že se obžalovaný hrubým způsobem vmísil do úředního výkonu dozorčího úředníka, když se tento pokoušel zjistit osobnost M. R., křičel, že tento nic neudělal a není povinen se legitimovat, při čemž vnikl mezi pořadatele a dozorčího úředníka, oba odstrčil, čímž v nastalém zmatku umožnil M. R. v davu zmizeti, aniž ho dozorčí úředník mohl zjistiti. Při posouzení totožnosti činu zažalovaného se skutkem, na který uznal rozsudek, je rozhodné, aby obžaloba stejně jako rozsudek měly za předmět účast obžalovaného na určitém příběhu, který podle názoru obžaloby způsobil trestný výsledek. Je věcí soudu, aby samostatně zjistil skutečný průběh zažalované události co do všech okolností, které jsou rozhodné pro posouzení zákonem chráněného a v obžalobě označeného právního zájmu a následkem toho neporušuje soud zásadu skutkové totožnosti podle odst. 1 § 325 tr. ř., když přibere nové, žalobou neuplatňované skutkové složky, které se však vztahují na tutéž událost a na týž právní zájem. Nepřekročil proto vrchní soud v tomto případě meze obžaloby, když co do zažalované události doplnil žalobní děj okolnostmi shora uvedenými.
Při přezkoumání věci z úřední moci přesvědčil se nejvyšší soud, že soudy nižších stolic odsoudily oba obžalované M. R. a F. E. též pro přestupek podle § 43 přestup. zák., kterého se dopustili tak, že obžalovaný M. R., spáchav přečin podle § 14, č. 3 zák. na ochr. rep. a byv proto vyzván dozorčím úředníkem k udání svého jména, udat je odepřel, a že obžalovaný F. E., spáchav přečin podle § 374 tr. z., odepřel dozorčímu úředníku rovněž udati své jméno. Z toho plyne, že oba obžalovaní v době, kdy odepřeli udati svá jména, byli dotazováni dozorčím úředníkem na svá jména proto, poněvadž byli podezřelí ze spáchání trestných činů a proto dozorčím úředníkem stíháni. Oba obžalovaní odepřeli tedy udati svá jména již v trestním řízení proti nim zahájeném a nebyli obdobně s ustanovením § 135 tr. ř. povinni vůbec odpovídati anebo udati pravdu. Následkem toho nelze v této jich činnosti shledati skutkovou podstatu inkriminovaného přestupku a rozsudky nižších stolic jsou v těchto částech zmatečné podle č. 1 a) § 385 tr. ř.

Citace:

Čís. 5517. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 98-100.