Čís. 5662.

Mylné použití nebo nepoužití postupu podle § 22 por. nov. není důvodem zmatečnosti.
Ideální souběh zločinu loupeže kvalifikované podle § 349, odst. 1, čís. 2 tr. zák. se zločinem neb přečinem těžkého poškození na těle podle § 301 tr. zák. je vyloučen.
(Rozh. ze dne 8. července 1936, Zm IV 298/36.)
Nejvyšší soud, přezkoumav trestní věc proti J. S., obžalovanému pro zločin loupeže, zmateční stížnost obžalovaného J. S., uplatněnou co do viny a z důvodu, že nebyl nařízen postup podle § 22 por. nov., odmítl; vyhověl však zmateční stížnosti téhož obžalovaného, uplatněné z důvodů zmatečnosti podle § 385, č. 1 b) tr. ř., rozsudek porotního soudu z tohoto důvodu zmatečnosti zrušil ve výroku, jímž byl čin obžalovaného kvalifikován též za přečin těžkého poškození na těle podle §§ 301, 302 tr. z., a tuto kvalifikaci pominul.
Z důvodů:
Obžalovaný J. S. napadá ve své zmateční stížnosti výrok rozsudku soudu první stolice o vině námitkou, že porotní soud byl povinen postupovati ve smyslu § 22 por. nov., ježto vina stěžovatelova podle jeho názoru nebyla prokázána, ba naopak výpověďmi poškozené a svědka J. J. vyšlo prý na jevo, že jiná osoba spáchala čin, pro který byla na stěžovatele vznesena obžaloba. Výrok porotců o skutkových okolnostech je prý proto mylný.
Jak je v § 22, odst. 2 por. nov. výslovně ustanoveno, může soud učiniti rozhodnutí ve smyslu tohoto § jen z moci úřední a jen do vyhlášení rozsudku. Strany nejsou oprávněny je navrhnout. Proto když soud postupu ve smyslu cit. § nepoužil, není to důvodem zmatečnosti a také § 29 por. nov., taxativně stanovící důvody zmatečnosti proti rozsudkům porotních soudů, v žádném svém ustanovení mylné použití či nepoužití onoho postupu neprohlásil za důvod zmatečnosti.
Naproti tomu nelze odepříti úspěchu zmateční stížnosti obžalovaného, pokud se v ní uplatňuje důvod zmatečnosti podle § 385, čís. 1 b) tr. ř. výtkou, že neprávem byl čin obžalovaného kvalifikován též za přečin těžkého ublížení na těle podle §§ 301, 302 tr. z.
Kladnou odpovědí na skutkové otázky zjistili porotci, že obžalovaný J. S. v U. v noci na 13. října 1935 vnikl do bytu poškozené, že ji uchopil za krk, rdousil a do krve tloukl po tváři, až jí způsobil četná zranění, jež se hojila více než 8, ale méně než 20 dní, a že jí, použiv takto násilí, odňal asi 300 Kč a různé šatstvo, prádlo a deštník. V činu tom shledal soud prvé stolice jednak zločin loupeže podle § 349, odst. 1, čís. 2 tr. z., jednak i přečin těžkého ublížení na těle podle §§ 301, 302 tr. z.
Zločin loupeže podle § 349, odst. 1, č. 2 tr. z. je deliktem složeným. Dvě skutkové podstaty všeobecné povahy, totiž skutková podstata zločinu loupeže a skutková podstata přečinu (či zločinu) těžkého poškození na těle jsou tu spojeny v jednu speciálnější skutkovou podstatu, při čemž uskutečnění skutkové podstaty těžkého ublížení na těle přistupuje jako kvalifikační složka ke skutkové podstatě zločinu loupeže. Zákon už stanovením přísnějšího trestu na zločin loupeže, doprovázený touto kvalifikační složkou, než jaký stanoví na loupež takto nekvalifikovanou, přihlédl k tomu, že tu jsou sloučeny skutkové podstaty dvou trestných činů. Nelze proto ve zjištěném jednání obžalovaného shledati jednak zločin loupeže, kvalifikovaný ve smyslu speciálnější normy § 349, odst. 1, čís. 2 tr. z., jednak i přečin těžkého ublížení na těle. Onou prvou kvalifikací je tento přečin už zcela konsumován a nelze tu proto použíti ani jiných předpisů o souběhu trestných činů. Když přes to napadený rozsudek zjištěný čin kvalifikoval jak uvedeno, zavinil vytýkaný zmatek.

Citace:

Čís. 5662. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 328-329.