Otcovrah.

V malé obci Slavném u Police n. M. žil kameník Josef Vaisar těžký život vdovce horala. Před 20 lety ovdověl a jeho tehdy dvouletý hoch prožíval trpký úděl sirotka, o nějž nikdo neměl času se starati.
Otec chodil za prací, hoch žil v bídě a nedostatku, sem tam odkázán na milosrdenství své kmotry. Jaký div, že z hocha stal se zločinec? Dne 1. října 1925 bylo sousedům Vaisera divné, že ač zadní vchod jeho domku od časného rána je otevřen, přece nikdo neviděl starého samotáře vyjíti ven. K večeru po 5. hod. odhodlal se soused Klimeš navštíviti souseda, proč nevychází. Volal, volal po druhé, nikdo se neozývá. Vešel dovnitř — na staré posteli bezvládně leželo tělo Vaisara. Uleknutý Klimeš zavolal sousedy a starostu Ansorge a jdou všichni do světničky. V přítmí podzimního večera naskýtá se jim hrůzný pohled. Na staré posteli, zbrocen krví, leží starý Vaisar — mrtev.
Dohra tohoto dramatu odehrávala se u poroty, kde za předsednictví vicepresidenta Šklíby zodpovídá se vlastní syn zavražděného, 22letý Josef Vaisar, dělník, posledně Strana 184.

v Týništi na stavbě vodovodu zaměstnaný, ze zločinu otcovraždy. Žaloba jej viní, že v noci z 30. září na 1. říjen zavraždil dlouhým kuchyňským nožem svého starého otce, dále že lehce ublížil na těle trafikantu Kubcovi z Bolehoště, uhodiv jej do hlavy, když měl s ním nedorozumění stran svého dluhu a konečně pro přestupek zbrojního patentu, protože střílel z pistole, nemaje zbrojního pasu.
Před soudci z lidu stojí mladý hoch kaštanových vlasů, koketně sčesaných přes hlavu do mikáda, oči jeho těkavě bloudí po lavicích porotců.
Obžalovaný s pláčem doznává svůj hrozný čin. Byl prý bez peněz, dluhy měl, věřitelé naň naléhali, rozejel se tedy domů k otci, kam přišel asi v 11 hod. v noci. Otec mu otevřel, ale žádost jeho o půjčku odmítl. To jej rozčililo, že vzal nůž, který ležel kdesi na lavici, a bodal do peřiny, pod niž otec zatím byl ulehl. Bodnul asi čtyřikrát, otec ani nezasténal. Prohledal pak skříň, hledaje peníze, i otcovy šaty, visící na zdi, ale peněz nenašel. Pak si prý teprve uvědomil, co učinil, a utekl přes pole pryč, zahodiv po cestě nůž, který měl stále ještě v rukou. Z Týniště pak poslal na adresu otcovu lístek, v němž jej žádal o obstarání domovského listu, aby odvrátil od sebe podezření z vraždy. Přes to však četnictvo šlo správně po stopě a četn. strážmistr Dušánek obžalovaného záhy zatkl. Ten se mu po chvíli s pláčem přiznal.
Sestra obžalovaného Anna Vaisarová líčí svého otce jako lakomce, který se o děti nestaral. Matka prý pro jeho povahu spáchala sebevraždu.
Soudní lékaři se vyslovili, že Vaisar je dědičně zatížen, ne však v takovém stupni, aby čin spáchal ve střídavém pominutí smyslů.
Soudní dvůr přednesl otázku na zločin vraždy úkladné. Obhájce ex offo dr. Procházka navrhl ještě otázku na zločin zabití a dodatkovou, týkající se duševního stavu žalovaného ve chvíli činu. Soudní dvůr zamítl po dlouhé úradě dodatkovou otázku o duševním stavu, avšak přijal ještě otázku na zločin zabití.
Porota přisvědčila na otázku na zločin vraždy úkladné 11 hlasy a všemi hlasy kladně odpověděla na otázku, že čin spáchán byl z pohnutek nízkých a nečestných.
Po tomto výroku poroty vynesl soudní dvůr rozsudek, kterým byl Josef Vaisar odsouzen k trestu smrti.
Odsouzený, jenž za líčení plakal, přijal rozsudek s odevzdaným klidem.

Citace:

Otcovrah. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 16, s. 187-188.