Po třinácti letech souzené žhářství.

Mezi Černilovem a Čibuzí je vklíněna malá vesnička Újezd. Letní noc 16. června 1913 zahalovala svým teplým klidem tichou vesničku, když najednou vyšlehl zlověstný oheň ze stodoly V. Vacha. V malé chvíli dravý živel zachvátil dřevěnou stodůlku a v ní se nacházející hospodářské náčiní: mlátičku, mlýnky, řezačku, zásoby slámy a sena. Dík hájení sousedů nedošlo k rozšíření ohně také na jiné objekty. Škoda, kterou tenkrát Vach utrpěl, činila 2000 K předválečné měny. Pojišťovna uhradila 800 Kč na stodolu.
Ještě neutichly řeči o jednom ohni, když měsíc na to, dne 22. července 1913, krvavá záře nad tichou vesničkou hlásala zhoubné dílo. Hořela stodola rolníka J. Slánského. I ta shořela do základu, také zde hospodářské náčiní, zásoby sena a slámy podlehly ohni. Škoda zde činila 4000 Kč, pojišťovna uhradila 1616 Kč.
Dlouho se o obou ohních mluvilo, hádáno sem, tam, avšak pachatel vypátrán nebyl. Postižení postavili si nové stodůlky, leta plynula, převalil se obrovský požár světový — válka skončena a po ní navrátil se také Fr. Havlas, tesař s Újezda. Jednou, když dosyta se napil, začal mluvit podivné věci, z opilství se také pochlubil, jaký on je chlapík, že poslal do Hořic obě stodoly a dodnes že to nikdo nevypátral.
Smáli se mu tehdy postižení, no, dnes bychom tak lacino nepostavili jako tenkrát, zapomněli už na ztráty, které tenkráte měli.
Však řeči neutuchaly, až v únoru 1926 donesly se k sluchu četnictva, které počalo pátrat a podrobilo Havlasa křížovému výslechu, v němž H. doznal, že založil u Vacha oheň tím, že sirkou zapálil okraj střechy, když šel osudné noci zpit kořalkou z hospody. Po činu šel domů, a když se prospal z opice a slyšel o ohni, tu teprve v mysli se mu vybavovaly nejasné myšlenky, že on to byl, který zapálili. I k druhému ohni se přiznal — prý si vylezl na vrbu za stodolou, několikráte spadl dolů, až přece jen se na ni vydrápal a zapálil — zase utekl — Několikráte z opice upadl, jak utíkal. Však přece jen se dostal domů — takže podezření naň nepadlo. Mohl prý zešílet, když vystřízlivěl.
Na základě tohoto doznání byl 4. února 1926 zatčen a dopraven ke krajskému soudu v Hradci Králové.
Nyní stál před porotním soudem, jemuž předsedal v. r. z. s. Mojžíš, aby se zodpovídal ze zločinu žhářství. U poroty původní doznání změnil, čin popřel: „Možná, že se mi to jen zdálo. Nejsem si jist, jestli jsem oheň založil. Byl jsem tehdy tolik opilý, moc jsem pil, otec mě k pití nutil, smál se mně, že málo piju rum a kořalku, bylo mně tehdy 20 let, neměl jsem rozum. Zlost na poškozené jsem neměl.“
Po výslechu svědků A. Váchové, Slánského a Huška, čteny spisy a pak dal soud porotcům otázky, znějící na zločin žhářství zapálením stodoly Váchovy a Slánského, na výši škody a nízké pohnutky.
Porotci po úradě 6 proti 6 hlasům osvobodili Havlasa ze zločinu zapálení stodoly Vacha a 11 proti 1 ze zločinu zapálení stodoly Slánského, v důsledcích čehož byl obžalovaný osvobozen.
Byl jistě dostatečně poučen, že chlubivost o takovém hrdinství se mu mohla šeredně vyplatit.

Citace:

Po třinácti letech souzené žhářství. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 16, s. 190-190.