Kolegou okradený zloděj.

(Zem. trestní soud v Brně.)
Soudní přelíčení, které uzavřelo jednu kapitolu ze života dvou brněnských flákačů, bylo veselé, právě jako celá tato historie, jejímž vyvrcholením bylo, že dva kamarádi zlodějského cechu svorně zasedli na lavici obžalovaných, oba zloději, ale v tomto případě jeden zloděj a druhý okradený.
Karel Hainc a Rudolf Najman jsou dva umělci života, když jde o to, žít bez práce a na cizí útraty. Policejní relace, která o nich praví, že jsou bez zaměstnání, jim velmi křivdí — mají hned řemesel několik. Předně pasáctví, neboť oba se dávají vydržovat svými milenkami. Dále nepohrdnou ani vlastní prací: flákají se celé dny na nádraží a ke každému člověku, nesoucímu zavazadlo, se přidruží a drmolí: „Vašnosti — já jim to odnesu!" Ochotně si naloží svěřený kufr na záda — a hledí jej co nejlépe odnést — ovšem sobě. Pak se v závětří „čuba“ (zámek) otevře a obsah kufru prodá. Dlouho pracovali dohromady a dělili se o výdělek. Až jednou Najman měl smůlu a musil si ji odsedět několika měsíci. Hainc zatím pracoval pro sebe.
Nedávno vyšel Najman z „lochu“ a první cesta ho vedla do hostince, kde doufal najít kolegu. Našel ho a vypravoval, jak tenkrát jeho „rit“ skončil „u třech lvíčků“ (u soudu na Cejlu): „Tak jsem si to hasil s kufrem a najednou jsem cejtil, že je to horký: skrz „jiskru“ (okno) jsem zmerčil fízla (tajného), který bral vítr. To už jsem z toho cejtil mlejn (soud). Chtěl jsem vzít roha, ale vlít jsem zrovna chlupatýmu (strážníkovi) do náruče, a už jsem měl hlavu zabalenou do smutku a hajdy do šeredy (byl jsem zatčen a odveden na radnici). Páni mi pak ve mlejně napařili pět holejch (měsíců). Teď sem levej (bez krejcaru) a ty seš ňákej napáknutej — hoď něco do placu!“
Ale Hainc byl velmi sobecky naladěn. Vysvětlil Najmanovi, že už se starým kamarádstvím je konec. Peníze sice má, protože jeho fuchtle chytila křena, ale platit nebude za něj nic. A potom bude dělat sólo (pracovat sám) — Najman je nešika a jen by ho do něčeho zavlík.
Najman chvíli nadával, ale potom jen odplivl, křikl na hostinského, že to zatáhne zejtra a rychle zmizel. Po jeho odchodu se Haincovi přece jen zželelo starého kamarádství, a zavolal hostinského, že Najmanův cech vyrovná. Sáhnul do kapsy, kde měl složeny tři stokoruny — ale kromě trochy drobných nebylo v ní nic. To ho dožralo — kamarád okradl kamaráda, zloděj zloděje, a ve vzteku tak se zapomněl, že zavolal policajta.
Najmana chytli, ale Haince si tam nechali také, protože Najman si řekl: „Když už, tak ať to stojí za to!“ a prozradil všechno, co ukradli, když ještě pracovali společně.
A tak byli odsouzeni zloděj i okradený. A slavný senát, aby vtip nezkazil, naměřil oběma stejně, po osmi měsících.

Citace:

Kolegou okradený zloděj. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 15, s. 182-182.