Warning: The application is currently in its beta version.
Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 61 (1922). Praha: Právnická jednota v Praze, 411 s. + příloha
Authors:
Příspěvek k zákonu ze dne 12. srpna 1921 č. 313 sb. z. a n. o obnově drobných zemědělských pachtů.
Božena B. měla od záduší sv. Šimona a Judy v O. pachtovaný pozemek čk. 948 do požní 1921. Při dražbě 5. září 1921 odbývané, vydražil pacht jiný pachtýř.
Podáním ze dne 25. X. 1921 domáhala se Božena B. prodloužení pachtu na další 3 léta. První soud žádosti té nevyhověl. Rekursní soud zamítnul rekurs do usnesení prvního soudu podaný.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že Boženě B. přísluší právo na obnovu pachtu na další tři pachtovní roky.
Odůvodnění:
Důsledky, jež rekursní soud odvozuje z toho, že do zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 313 Sb. z. a n. nebylo pojato ustanovení § 14 opatření Stálého výboru ze dne 8. října 1920 č. 586 Sb. z. a n., podle něhož, byl-li pozemek již propachtován jinému pachtýři, obnovoval se pacht jen tehdy, jestliže by starému pachtýři nezbylo asi 5 ha vlastní a pachtované zemědělské půdy a ztráta pachtu ohrozila by jeho existenci, jsou mylné. Neplyne z toho, že propachtován-li pozemek před 6. zářím 1921 jakožto dnem, kdy zákon ze dne 12. srpna 1921 čís. 313 Sb. z. a n. byl vyhlášen a nabyl platnosti, někomu jinému, dosavadní pachtýř nemůže se vůbec domáhati obnovy pachtu podle zmíněného zákona, nýbrž pravý opak. Ustanovení § 14 dotčeného opatření Stálého výboru bylo na újmu starého pachtýře, a když bylo v pozdějším zákoně vypuštěno, odpadlo ono omezení práv starého pachtýře, a musí nyní nový pachtýř bezpodmínečně ustoupiti starému pachtýři, kterýž učinil do 30. září 1921 oznámení, že si pozemek nadále podrží v pachtu — jsou-li tu jen podmínky § 1 zákona. To plyne nejen z doslovu § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 313 Sb. z. a n., který přiznává právo na obnovu pachtu zcela všeobecně a bez jakéhokoliv omezení všem pachtýřům zemědělských pozemků, jichž pacht se končil v druhé polovici roku 1921, ale i z materiálií zákona, v nichž se zdůrazňuje, že jde o to, by půda nebyla odnímána posavadním pachtýřům, jichž pachty docházejí, aneb jimž je vlastníci vypovídají, a konečně i ze srovnání s předpisem § 6. vlád. nař. ze dne 5. října 1921 č. 361 Sb. z. a n., vydaného na základě zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 337 Sb. z. a n., podle něhož bylo-li učiněno oznámení po 30. září 1921 ve lhůtě, nařízením prodloužené, a byl-li propachtovaný pozemek do dne, kdy toto nařízení nabylo účinnosti, propachtován jinému pachtýři, obnovuje se starý pacht jen tehdy, když by ztráta pachtu ohrozila existenci starého pachtýře. Z toho dlužno usuzovati, že dotčené nařízení, přiznávající pachtýřům dobrodiní prodloužené lhůty k oznámení, činí tak jen za nové další podmínky, která pro nárok přihlášený v čas neplatí.
Z ustanovení § 5 obč. zák. nelze dovoditi opaku, neboť zásada, že zákon nepůsobí zpět a nedotýká se nabytých, práv, platí jen tehdy, když zákon nestanoví nic jiného. Zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 313 Sb. z. a n. zasahuje však vědomě a úmyslně do případných práv nových pachtýřů, stanově, jak již uvedeno, zcela všeobecně a bez jakéhokoliv omezení, že právo na obnovu pachtu přísluší všem pachtýřům zemědělských pozemků, jichž pacht končil se v druhé polovici roku 1921.
Důvod, pro který nižší soudy zamítly nárok stěžovatelky na obnovu pachtu, tedy před zákonem neobstojí.
Propachtovatel vznesl námitky proti obnově pachtu pouze a jedině z toho důvodu, že celková výměra zemědělských pozemků, nalézajících se v jeho vlastnictví, nečiní více než 15 ha (§ 2. lit a cit. zák.). Z toho důvodu však nelze v daném případě odporovati obnově pachtu, poněvadž jde o pozemky, které náleží kostelu čili záduší, tedy osobě právnické (§ 2, odst. 1 cit. zák.)
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. února 1922 č. j. R I 176/22-1.
Schin.