Warning: The application is currently in its beta version.
Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 61 (1922). Praha: Právnická jednota v Praze, 411 s. + příloha
Authors: Drbohlav, X.

Jaké jsou formy trestné viny dle osnovy nového zákona trestního?


Píše Dr. Drbohlav.
(Dokončení.)
Při tomto výkladu dojdeme ku správné konklusi, že činy trestné dělí se na úmyslné a jinaké podle duševního vztahu pachatelova k zevnější činnosti a jejímu výsledku a vyhneme se nepřijatelné absurdnosti, že jen některé činy trestné mohou býti úmyslné a jiné nikoli. Odůvodnění k podmínkám trestnosti komplikuje však ještě dále ustanovení osnovy v tom směru daná. Vycházíť z odůvodnění na jevo, že poškození neb ohrožení cizích právních statků jest představou pachatelovou či-li pohnutkou činu. Jak jsme zde již dovodili, jest pohnutkou činu pociťovaná potřeba, která se právě výsledkem zevnější činnosti, tedy podle odůvodnění, porušením neb ohrožením právních statků má ukojiti. Logicky z toho plyne, že úmyslné byly by jen ty činy trestné, při nichž právě poškození neb ohrožení právních statků jako výsledek v zákoně uvedený pociťovanou potřebu pachatelovu ukojuje. A poněvadž pak podle odůvodnění mohou býti delikty ohrožující jen zjevem dosti vzácným a delikty ryze formální jsou vůbec z deliktů úmyslných vyloučeny, zbývá nám jen něco málo deliktů, jichž skutková povaha založena jest skutečným poškozením cizího statku právního, tedy skutečným výsledkem. (Delikty s výsledkem, Erfolgdelikte). Jen tyto delikty mohly by býti tedy úmyslné a to ještě jen v míře obmezené, t. j. jen tam, kde právě toto porušení jako výsledek v zákoně uvedený ukojuje pochovanou potřebu, či-li jest pohnutkou činu. Byly by to především jen delikty proti bezpečnosti tělesné, zdraví a životu. U deliktů majetkových byla by úmyslnost v nejmnožších případech pochybná, ba mnohdy vyloučena.
Příklady nám vše vyjasní. Pachatel vraždí, aby se pomstil za utrpené zlo, za urážku, za zneuctění ženy a pod. Účelem jeho jest druhého zbaviti života, t. j. porušiti jeho právo na život. Porušení toto ukojuje pociťovanou potřebu pomstíti se. Zde je tedy typický případ úmyslného činu trestného podle osnovy i podle odůvodnění její. Zbavení života jest tu výsledkem v zákoně uvedeným a pachatel tímto výsledkem ukojuje svoji pociťovanou potřebu, výsledek ten jest tedy účelem pachatelovým a podle odůvodnění pohnutkou činu.
Pachatel však vraždí nikoli, aby porušil právo na život, nýbrž, aby se stal dědicem po zavražděném. Podle výkladu, jaký dává odůvodnění ustanovení úmyslu, nebude tu úmyslného činu trestného. Neboť účelem pachatelovým jest tu dosíci dědictví, pachatel cítí potřebu po dosažení dědictví, vzniká u něho touha po splnění těto potřeby. A jen tato touha jest pohnutkou činu. Zbavení života, porušení cizího práva na život jest tu jen prostředkem k dosažení účelu dosáhnouti dědictví. Není tedy zbavení života podle odůvodnění pohnutkou činu a tedy následek toho také nikoli účelem pachatelovým. Zůstává stále jen prostředkem ku dosažení účelu. Výsledek pak, jenž je účelem pachatelovým, dosáhnouti dědictví, není v normě o vraždě uveden.
Podle výkladu, jaký tu podáváme § 14 osnovy o úmyslu, jest i v tomto případě úmyslný čin trestný. Nehledíme k pohnutce — touze po dosažení dědictví — nýbrž jen k tomu, co jest účelem podniknuté zevní činností. A účelem této činnosti pachatelem podniknuté je zbavení života osoby jiné. Výsledek tento jest v zákoně uveden, tudíž jednání úmyslné. Zbavení života neukojuje tu pocitované potřeby pachatelovy a není také pohnutkou činu. Poněvadž však k pohnutce činu nepřihlížíme a jen k účelu podniknuté činnosti a účel její právě byl — zbaviti života osobu jinou — a výsledek tento jest také v zákoně uveden, jsou tu dány všecky podmínky úmyslu činu trestného.
Jiný přklad: Krádež. Pachatel odnímá jinému z držení a bez přivolení kabát, aby se jím sám oděl, potraviny, by se sám najedl, peníze, by se jimi obohatil, neb aby si za ně koupil věc, po které dychtí a pod. Pohnutkou činu jest tu touha odíti se, nasytiti se, obohatiti se, věci si nakoupiti. Účelem jednání jest touhu tuto ukojiti. Že to činí právě odnětím cizí věci z cizího držení a bez přivolení, jest pro ukojení jeho touhy věcí vedlejší. Jen toto odnětí neukojuje jeho touhu, není mu pohnutkou činu, není mu účelem. Proto nebylo by tu podle odůvodnění daného ku zlému úmyslu úmyslného činu trestného.
Podle našeho výkladu však jde tu o úmyslný čin trestný. Pohnutka zůstává stranou. Pachatel krade, aby dosáhl úkoj pocitované potřeby. Podniknutou činností, kterou zahrnujeme ve výraz »krade«, způsobuje výsledek, totiž odnětí věci z cizí držby. Výsledek ten, sám ještě neukojuje potřebu pachatelovu, nýbrž jest jen prostředkem k úkoji tomu. Ale výsledek ten jest účelem podniknuté činnosti zevnější a jest také v zákoně uveden.
Typickým deliktem úmyslným bylo by podle odůvodnění zlomyslné poškození cizího majetku. Pachatel cítí potřebu pomstíti se, nebo dáti výraz, své zlosti tím, že způsobí jinému na jeho majetku škodu. Potřebu tu ukojuje právě poškozením cizího majetku. Potřeba ta jest pohnutkou, poškození výsledkem, jímž se potřeba ukojuje a tedy účelem. Nějaká další pociťovaná potřeba pachatelova tu není, poškození samo o sobě tu potřebu ukojuje. Zcela správně vytýká tu odůvodnění, že při formulaci úmyslu zvolené osnovou není třeba při zlomyslném poškození cizího majetku nějaké gradace zlého úmyslu, jakou vidí v dosavadním právu ve stanovení pojmu zlomyslnosti (zlomyslné poškození).
Jestliže by bylo ještě nějaké pochybnosti o tom, že odůvodnění, dané k pojmu zlého úmyslu, vykládá tento tak, jak jsme tu naznačili, jsou pochybnosti ty tím, co se praví o pojmu zlomyslnosti, úplně rozprášeny. Nejen že podle odůvodnění netřeba k pojmu zlomyslnosti podle osnovy žádné gradace úmyslu, uvádí se tam výslovně, že stačí prohlásiti trestným toho, kdo úmyslně poškodí věc cizí, čímž pak postižen bude každý, kdo jedná za tím účelem, aby poškodil věc, u něhož tedy představa tohoto výsledku byla pohnutkou činu. Třebas odůvodnění nezná určitého stanoviska k pojmu zlomyslnosti v platném právu uvedenému, přece nepochybujeme, že pojem ten vykládá souhlasně s běžným názorem, že zlomyslnost jest podle dosavadního učení přímý úmysl, jaký naznačen je v § 1. tr. z. v první větě, kvalifikovaný tím, že pachatel právě toto porušení obmýšlel, že si právě toto porušení představoval, že porušení to bylo účelem jeho činu. Čili, vyjádříme-li to mluvou osnovy, zlomyslně jedná, kdo jedná za tím účelem, aby způsobil porušení cizího majetku v zákonu uvedené. A vložíme-li do tohoto pojmu smysl, v jakém mluví odůvodnění, jest dosažení porušení cizího majetku, t. j. výsledku v zákoně uvedeného pohnutkou činu. Odpovídá tedy pojem zlomyslnosti platného práva zcela pojmu zlého úmyslu podle osnovy a zcela správně praví odůvodnění, že při formulaci zlého úmyslu v osnově není třeba k pojmu zlomyslnosti žádné gradace úmyslu, čili jinak, že pojem úmyslu v osnově uvedený rovná se pojmu zlomyslnosti. A to je zcela správně vystihnuto a zřejmě svědčí o významu, jaký autoři chtěli do ustanovení o zlém úmyslu vložiti.
A užije-li se našich tu podaných výkladův o pociťované potřebě pachatelově, touze po jejím úkoji jako pohnutce činu, účelu a výsledku zevnější činnosti, vysvitne nám nejlépe pojem zlomyslnosti a rozdíl mezi tímto pojmem a pojmem zlého úmyslu podle významu námi uvedeného. Při zlomyslném poškození cizího majetku jest pociťovanou potřebou pachatelovou porušiti cizí majetek, touha po úkoji tom jest pohnutkou činu, výsledek zevnější činnosti, jenž je pachateli účelem, jest porušení cizího majetku, jež právě ukojuje pociťovanou potřebu pachatelovu. Či-li jinak, pachatel nemá žádné jiné pociťované potřeby než jen porušiti cizí majetek (a contrario na př. u krádeže, jíž chce ukojiti hlad, obléci se proti zimě a pod.), touha po porušení tomto jest pohnutkou činu, porušení jest mu samo o sobě účelem, jenž splněním ukojuje jeho pociťovanou potřebu. Proto jest zlomyslnost považována za jakýsi druh kvalifikovaného zlého úmyslu, poněvadž tu není nikdy žádné jiné pohnutky než jen ta jediná nejhoršího druhu, škodolibost, jež žádá škodu jiného, druh to pohnutek nejnižších. Vykládáme-li pojem zlomyslnosti platného práva z této pohnutky, pak nám nezůstává o pojmu tom nic sporno ani nejasno. — Pokud nemáme zvláštní části osnovy po ruce, nelze se ovšem konkrétněji o zlém úmyslu vyjádřiti. Bude zajisté ještě při jednotlivých činech trestných forma trestné viny stanovena a teprve tato specielní ustanovení ujasní nám pojem o trestné vině. Ustanovení taková budou nutná, jak seznáváme již i ze všeobecného trestního ustanovení § 23 o účastenství: »Kdo návodem, radou, utvrzováním, slíbením nebo poskytnutím pomoci nebo jinak úmyslně spolupůsobí ke spáchání nebo při spáchání trestného činu jiným« atd. Jak zde posuzovati pojem úmyslně? Podle§ 14? K tomu není odpověď na snadě. Odpověď ta závisí na zodpovědění otázky, co je tu účelem pachatelovým. Je to účel, jehož má býti dosaženo činem trestným, k jehož spáchání spolupůsobeno, anebo je to jen ten výsledek, aby v pachateli samém vzniklo rozhodnutí spáchati čin trestný neb by bylo spolupůsobeno při činu trestném? V odůvodnění § 23 výslovně se uvádí, že jednání účastníka musí býti úmyslné v technickém smyslu § 14 odst 2. To znamená, že musí býti účelem takové činnosti spolupůsobiti v trestném činu jiného. Podle toho pokládá odůvodnění za účel v zákoně uvedený jen to, že při prvním typu (spolupůsobí ke spáchání) způsobeno rozhodnutí jiného, čin trestný spáchati, při druhém typu (spolupůsobí při spáchání trestného činu) ono spolupůsobení se podnikne. Zdá se nám, že odůvodnění úmyslnosti v § 23 opouští půdu, na které stojí odůvodnění § 14 odst. 2. Odůvodnění § 23 souhlasilo by s výkladem, jaký jsme my dali ustanovení osnovy o úmyslu:
Jisto je, že ani vyvolání rozhodnutí v jiném, aby spáchal čin trestný, tím méně však spolupůsobení při trestném činu jiného není samo o sobě účelem, ale zajisté nikoliv konečným účelem účastníkovým. Účastník sleduje zajisté svou činností účel, dosáhnouti výsledku, který ukojuje jeho pociťovanou potřebu. Vyvolati rozhodnutí pachatelovo spáchati čin trestný nebo spolupůsobení při trestném činu jiného, jest toliko prostředkem ku dalšímu účelu, kterého chce účastník jako výsledku své činnosti dosíci. Má-li však býti — jak praví odůvodnění k § 14 odst. 2 — představa výsledku pohnutkou činu, pak je zřejmo, že touto představou výsledku, t. j. pohnutkou činu, nemůže býti ani ono rozhodnutí jiného, spáchati čin trestný ani pouhý podnik spolupůsobení při trestném činu jiného. Spolupůsobení i když toto nelze kvalifikovali jako spolupachatelství předpokládá, že činnost toho, jenž spolupůsobí ve smyslu § 23 osnovy, spěje vždy za nějakým výsledkem. A máme-li posuzovati tuto činnost v technickém smyslu úmyslného jednání podle § 14 odst. 2 osnovy, pak nutno tu uvažovati, je-li tento výsledek účelem pachatelovým a je-li tento výsledek zároveň výsledkem v zákoně uvedeným. Podle odůvodnění »jednání účastníka musí býti úmyslné v technickém smyslu § 14 odst. 2« lze souditi, že účastenství nemůže býti nikdy jinaké než úmyslné. Tak lze souditi z výslovného ustanovení osnovy § 23 ze slova úmyslně. Avšak přihlédneme-li nyní k pojmu úmyslu, jak ho vysvětluje odůvodnění k § 14 odst. 2, nemůžeme dospěti nezvratně k tomuto úsudku. Příklady nám věc objasní. Účastenství při krádeži: Účastník poví o věci, jež má býti odcizena, smluví se o podíl na zisku krádeží získaném, dovede pachatele na místo, kde věc je, ale pak odejde, nijak se na krádeži samé neúčastniv. Účelem účastníkovým jest, aby věc byla odcizena a aby dostal svůj smluvený podíl na zisku. To jest výsledkem v zákoně uvedeným, za tím účelem on jedná, účel ten jest představou výsledku, výsledek ten, ukojuje jeho pociťovanou potřebu, jež je pohnutkou činu. Možno připustiti, že účastník jedná tu úmyslně ve smyslu § 14 odst. 2. osnovy.
Jiný příklad: Účastník přivede za odměnu pachateli nedospělé děvče za účelem výkonu smilstva. Účelem účastníkovým je dosažení odměny. To je představou výsledku jeho činnosti, čili jak odůvodnění praví, pohnutkou jeho činu. Nikoli přivedení nedospělé dívky, ani smilstvo na ní pachatelem vykonané není účelem účastníkovým, to jest mu věcí vedlejší, za tím účelem činnost svou nepodniká. Výsledek tento jest mu úplně lhostejným, takže, dostal-li by odměnu i bez něho, ani by si ho nepřál. Výsledek ten není mu pohnutkou jeho činu, neukojuje jeho pociťované potřeby. Přivedení nedospělého děvčete jest sice výsledkem v zákoně uvedeným, ale není účelem účastníkovým. Patrno tedy, že jednání jeho není úmyslným ve smyslu § 14 odst. 2 osnovy. Jelikož však účastník ví, že děvče jest nedospělé a že ji přivádí za účelem výkonu smilstva, tedy jsou mu známy všechny skutečnosti zakládající trestnost jeho činu, nebudeme se rozpakovati tvrditi, že jednání jeho jest jen vědomé, čili, že tu jde o druhou formu trestné viny, o níž mluví třetí věta § 14 osnovy a o níž dále pojednáme. Příklady ty uvádíme, abychom ukázali, že již na specielním případě činu trestného, jakým je podle § 23 osnovy účastenství, užito je slova úmyslu nikoli ve smyslu § 14 odst. 2 — třeba se tak v odůvodnění tvrdilo, — nýbrž ve smyslu docela jiném. A neváháme říci, že ve smyslu, jaký bychom rádi my vložili do ustanovení § 14 odst. 2 osnovy, t. j. v tom smyslu, že nehledáme, co jest pohnutkou činu, nýbrž hledíme jen k tomu, co je podniknutá zevnější činnost, co jest její bezprostřední výsledek a je-li výsledek ten v zákoně uveden, čili jinak, úmyslnost vztahujeme ku zevnější činnosti a jejímu bezprostřednímu výsledku. Na př. při urážce na cti slovy ku projádření jako zevnější činnosti a slyšitelnosti slov jako výsledku této činnosti.
Až budeme znáti specielní ustanovení o jednotlivých činech trestných, seznáme, že v málo případech budeme moci dáti slovu »úmysl« význam a smysl, jaké vkládá odůvodnění do ustanovení § 14 odst. 2 osnovy, nýbrž že bude nám slovo úmyslně spojovati vždy především se zevnější činností a jejím bezprostředním výsledkem jako výsledkem v zákoně uvedeným.
Abychom precisovali své stanovisko o ustanovení § 14 odst. 2. osnovy o úmyslu, pravíme: Nebyli bychom nikterak proti formě, v jaké jest tam pojem úmyslu vyjádřen, ale jen za té podmínky, že výraz »výsledek v zákoně uvedený« bude uveden v souvislosti se zevnější činností tak, aby vyloučena byla možnost výkladu, že jest to jen ten výsledek, jehož dosažení bylo pohnutkou činu. Naopak je třeba voliti takovou souvislost »výsledku v zákoně uvedeného« se zevnější činností, která nepřipouští žádného jiného výkladu než že jest to výsledek činnosti beze všeho dalšího vztahu k pohnutkám činu.
Ponechávajíce formu v osnově volenou, pokusili bychom se definovati úmysl takto: Kdo jedná, aby podnikl zevnější činnost s výsledkem, jenž je v zákoně uveden, jedná úmyslně.
Není správné tvrzení v odůvodnění uvedené, že pojem vůle jest při stanovení pojmu úmyslu úplně pominut. Ačkoli osnova se snaží, nemůže však momentu vůle se vyhnouti. Stanovíc vztah mezi výsledkem činu a účelem pachatelovým, operuje osnova vlastně již s vůlí pachatelovou. Neboť, je-li pachatelovi co účelem, je nesporno, že tomu chce, že se rozhodl to způsobiti, že jest tu jeho vůle.
Je však nanejvýš nutno zdůrazniti, že při stanovení pojmu úmyslu nestačí uvésti vztah toliko mezi výsledkem činu a účelem pachatelovým — vyznačiti tak toliko vůli pachatelovu se zřetelem k výsledku činu, nýbrž že třeba vyjádřiti tento vztah i ku zevnější činnosti pachatelem podniknuté a vytknouti tak, jaký jest poměr vůle pachatelovy k jeho činnosti zevnější. Ovšem, jak již napřed uvedeno, může míti zevnější činnost několik výsledků nebo může býti příčinou jich. I jest potom rozřešiti, který, nebo které z výsledků (výsledky zevnější činnosti bližší i vzdálenější) jsou to právě ty, které si pachatel jako výsledky zevnější činnosti představoval, ať již jako účel, pro který jedná, nebo jako nutně se zevnější činnosti spojené nebo jako podmínku dalších výsledků, jež mu jsou účelem.
Řekli-li jsme, že vnitřní vztah pachatelův k účelu jest jeho vůle, pak mohou býti ostatní výsledky jeho zevnější činnosti k této jeho vůli v různém vztahu. Pachatel tyto ostatní výsledky buď znal nebo předvídal nebo mohl je alespoň předvídati. A tyto vztahy řeší osnova ve formách viny vědomé a nedbalosti. O tom příště.