Authors:
= Váž. civ., 10 (1928), sv. 1
PDF

Čís. 8146.


I v řízení o výpovědi z domovnického poměru (zákon ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n.) mohou býti předmětem sporného jednání pouze námitky, podané včas.
K výpovědi z domovnického poměru není představenstvu družstva třeba souhlasu dozorčí rady.


(Rozh. ze dne 15. června 1928, Rv I 680/28.)
Výpověď stavebního družstva žalovaným z domovnického bytu ponechal procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaných v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil mimo jiné z těchto důvodů: Především jest zodpověděti otázku, zda k platnosti výpovědi bylo třeba, by si představenstvo vyžádalo k tomu souhlas dozorčí rady po rozumu § 11 čís. 11 stanov. Odvolací soud je toho ná zoru, že souhlasu toho vůbec nebylo třeba, ježto v souzeném případe nešlo »o uzavření smlouvy«, nýbrž o výpověď а k ní nepotřebovalo představenstvo souhlasu dozorčí rady. Prvý soud zjistil správně na základě knihy protokolů o schůzích, že ve schůzi přestavenstva a dozorčí rady dne 13. ledna 1927 byli přítomni tři členové představenstva, na základě stanov zjišťuje soud odvolací, že představenstvo je způsobilé usnášeti se, jsou-li přítomni aspoň tři členové (§ 6), a že ve společných schůzích představenstva a dozorčí rady hlasuje se odděleně podle předpisů § 6 nebo 10. Jestliže se tedy představenstvo usneslo v oné schůzi odděleně dáti žalovaným výpověď, stalo se usnesení to způsobem stanovám odpovídajícím a je platné; že při hlasování bylo šetřeno ustanovení § 12 stanov, dlužno předpokládati, byť i to z protokolu samého zřejmo nebylo. Než, kdyby tu ani nebylo platné výpovědi ze dne 13. ledna 1927 a i kdyby bylo skutečně třeba k platnosti výpovědi souhlasu dozorčí rady, nemůže býti pochybnosti o tom, že se stalo platné usnesení o výpovědi ve schůzi dne 22. dubna 1927. Toho dne ve společné schůzi představenstva a dozorčí rady bylo usneseno setrvati na výpovědi z bytu a z domovnictví a schváleno usnesení společné schůze představenstva a dozorčí rady ze dne 13. ledna 1927. Toto usnesení nelze rozumně jinak vykládati, než že se společná schůze představenstva a dozorčí rady usnesla znovu na výpovědi, třeba že toto opětné usnesení se na výpovědi formulovala tím způsobem, »že na výpovědi trvá a že usnesení ze dne 13. ledna 1927 schvaluje«.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V tomto sporu jde o zrušení domovníckeho poměru žalovaných výpovědí se strany majitele domu podle § 10 zákona o domovnících ze dne 30. ledna 1920, čís. 82 sb. z. a n. a v důsledku toho o příkaz, by žalovaní vyklidili domovnický byt. Zákon [§ 10 (2)] předpisuje, že se o námitkách proti takové výpovědi jedná a rozhoduje podle obdoby řízení ve věcech nájemních. Platí tudíž pro ně pravidlo (§§ 562, 566, 567 c. ř. s.), že v nich musí býti uvedeno vše, co žalovaný má proti výpovědi, a že jenom námitky podané v čas mohou býti předmětem jenání (§ 571 c. ř. s.). Opožděné námitky musí býti bez jednání odmítnuty (§ 571 c. ř. s.). Nové skutečnosti a průvody (§ 179 c. ř. s.) může žalovaný přednésti u ústního jednání jenom k námitkám v čas podaným. V tomto případě přednesli žalovaní při líčení 16. července 1927 — dávno po lhůtě k podání námitek — že se usnesení žalujícího družstva z 22. dubna 1927 vztahovalo jen na výpověď, na které se usnesli členové představenstva a dozorčí rady 13. ledna 1927, ta výpověď že nebyla pravoplatně usnesena a, kdyby i byla, že byla konsumována výpovědí uplatňovanou u okresního soudu v H. Mimo to namítli, že člen představenstva a jednatel žalujícího družstva Jan B. prohlásil jménem družstva Leopoldě K-ové, že žalovaným bude dán domovnický byt se závazkem, že jim nebude dána výpověď po dobu trvání ochrany nájem níků. To byly dvě nové námitky, nemající nic společného s námitkami uplatněnými v čas podáním ze dne 9. června 1927. Bylo o nich neprávem jednáno a nemohou býti podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Proto jsou také bezpředmětný vývody dovolání, které se na ně vztahují a nelze se jimi dále obírati.
Výtku rozporu se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.) dovolání neprovádí podle zákona, protože nedoličuje, kterou rozhodnou skutečnost, odporující spisům, vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí. Vytýká, že odvolací soud vzal za prokázáno, že se žalující družstvo platně usneslo svými orgány na výpovědi žalovaných z bytu. Vývody k tomu připojenými vytýká, že odvolací soud nesprávné vyložil právní význam ustanovení stanov družstva. Než odvolací soud správně vyložil, že k pravoplatnému usnesení družstva, dáti žalovanému výpověď, nebylo potřeba souhlasu dozorčí rady, neboť nejde o žádný případ zmíněný v § 11 stanov, nýbrž o pouhé správní opatření představenstva podle § 6. Tím padají veškeré vývody dovolání uplatňované s hlediska rozporu rozsudku se spisy i nesprávného právního posouzení věci ohledně toho, že výpověď žalovaným nebyla žalujícím družstvem platně usnesena a že následkem toho výpověď není platná.
Citace:
č. 8146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 912-914.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).