Čís. 7839.

Obecní zaměstnanci.
Usnesla-li se obec, že obecní úřednici a zřízenci mají býti postaveni na roven právně i služebně státním zaměstnancům a že tato parita má nabýti účinnosti dnem 1. ledna 1926, dlužno míti za to, že úprava měla býti provedena podle platového zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n.
Předložení usnesení obcí nadřízenému úřadu ve smyslu § 212 (4) plat. zák. a rozhodnutí tohoto o něm lze se domáhati řízením správním, nikoliv pořadem soudním.
(Rozh. ze dne 2. března 1928, Rv II 848/27.)
Žalobce, městský vrchní strážník v Š. na Moravě, domáhal se na obcí Š. by byla uznána povinnou vyhotoviti mu dekret podle zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání potud, že zamítl žalobu pro tentokráte. Důvody: Soud prvé stolice zamítl žalobní prosbu předně proto, že se usnesení obecního zastupitelstva v Š. ze dne 27. dubna 1927 a 30. července 1925, jímž mají býti městští úředníci a sluhové na roveň postaveni státním zaměstnancům po stránce právní a služební, nevztahují na platový zákon čís. 103 z r. 1926, ježto zákon ten ještě tehdy neměl platnosti. Žalobce nemůže proto žádati vydání dekretu ve smyslu tohoto zákona. Tomuto právnímu názoru nelze přisvědčiti. Podle usnesení městského zastupitelstva ze dne 20. července 1925 byli obecní zřízenci na roveň postaveni státním zaměstnancům s účinností od 1. ledna 1926. Ježto toto usnesení mluví všeobecně, že platové a služební poměry obecních zřízenců mají býti v témže objemu upraveny, jak budou upraveny poměry státních zaměstnanců, a ježto usnesení to stanoví jako den rozhodný 1. leden 1926. — Čís. 7839 —
353
dlužno toto usnesení vykládati tak, že obecní zřízenci mají dnem 1. ledna 1926 dostati ten plat, který téhož dne budou pobírati státní zaměstnanci stejné kategorie. Chtěla-li strana žalovaná postaviti své úředníky na roveň státním zaměstnancům jen pokud zůstanou účinnými platové zákony v době usnesení ze dne 30. července 1925, měla to ve svém usnesení také vyřknouti; právě proto ale, že to neučinila a dokonce stanovila 1. leden 1926 jako den rozhodný pro vyměření platu, jest míti za to, že i pro příště chtěla míti paritu mezi svými úředníky a státními zaměstnanci. Avšak zákon, o který se odvolatel opírá, stanovil v § 212 čtvrtý odstavec příslušné záruky, by parita obou druhů zaměstnanců byla ve smyslu § 212 cit. zák. podle zásad tam vytknutých provedena. Za tím účelem vyhradil čtvrtý odstavec § 212 cit. zák. samosprávným úřadům dohlédacím schválení provedení opatření v obecních zastupitelstvech. Dokud platová úprava není schválena dohlédacím úřadem, nemohou obecní zastupitelstva vyhotoviti svým zřízencům dekrety, neboť listiny ty mají kromě jiného obsahovati dopodrobna i úhrn služebních požitků. Ježto odvolatelem nebylo ani tvrzeno, že dohlédací úřad případnou úpravu platovou již schválil, jest jeho žalobní žádání toho času předčasným a musilo býti pro tentokráte zamítnuto.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu dovolání.
Důvody:
Usnesla-li se žalovaná obec formálně bezvadným usnesením svého zastupitelstva ze dne 30. července 1925, že obecní úředníci a zřízenci mají býti postaveni na roveň i služebně státním zaměstnancům a že tato parita má nabýti účinnosti dnem 1. ledna 1926 a bylo-li odvolacím soudem zjištěno, že úprava měla se státi se zřetelem k novému zákonu o platech státních zaměstnanců, plyne z toho, že úprava měla býti provedena na základě předpisů platového zákona ze dne 24. června 1926 č. 103 sb. z. a n., jehož ustanoveními, pokud se týkají obecních zaměstnanců, jest žalovaná obec vázána. V § 212 (1.) tohoto zákona jest výslovně nařízeno, že úprava služebních požitků a právních nároků obecních zaměstnanců nesmí přesahovali míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie. Podle čtvrtého odstavce § 212 zákona vyžaduje provedení takové úpravy schválení dohlédacím samosprávným úřadem a proto nemůže žalovaná obec vydati žalobci dříve dekret, upravující jeho služební poměr a požitky, dokud se nedostalo jejímu návrhu na provedení nové úpravy souhlasu nadřízeného úřadu, ježto by jinak žalovaná obec porušila velící předpis zákona, který činí provedení úpravy závislým na schválení dohlédacího úřadu. Nejde tu o soukromoprávní smluvní jednání ani o subjektivní závazek obce k jejím zaměstnancům, tedy i k žalobci, jak dovolání mylně doličuje, nýbrž o veřejnoprávní úkon obce a její projev vůle jako veřejné korporace, jehož přezkum však vyhražuje zákon ještě dozorčímu úřadu a vyžaduje bezpodmínečně k provedení úpravy jeho schválení. Netřeba se proto ani obírati dovolacími vývody, pokud posuzují služební poměr žalobcův s právního hlediska ryze soukromoprávního, a nemá ani významu, odkazuje-li dovolatel k ustanovení článku 6 čís. 3. uv. zákona k c. ř. s., ježto ani z něho nemůže žalobce pro svůj žalobní nárok nic vytěžiti. Není také v moci obce, by vynutila schválení svého usnesení o úpravě služebních požitků a právních nároků svých zaměstnanců na dohlédacím úřadě, jak dovolání mylně předpokládá. Předložení usnesení obcí nadřízenému úřadu a rozhodnutí tohoto o něm, lze se domáhati jen řízením správním, nikoli pořadem soudním.

Citace:

č. 7839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 380-382.