Čís. 8116.

Podle § 22 zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 7. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. jest i zabavení pozemku nedovoleným.
V případě § 23 zákona přídělového ze dne 30. ledna 1920, čís. 81 sb. z. a n. nelze povoliti exekuci na přidělený pozemek, pokud nebyla přídělová listina vydána a vtělena.
(Rozh. ze dne 6. června 1928, R 11 192/28.)
Vymáhající věřitel domáhal se povolení exekuce vnuceným zřízením zástavního práva zájemním popisem pozemku dosud v knihách nezapsaného, jehož dlužník nabyl na základě zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Dlužník získal pozemek, o nějž jde, na základě zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. se závazkem, že k dalšímu jeho zcizení jest podle § 22 cit. zák. v doslovu novely ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. zapotřebí schválení Státního pozemkového úřadu pokud se týče jeho obvodové úřadovny. Toto svolení nebylo vymáhajícím věřitelem v exekučním návrhu vykázáno. Že zcizením rozuměti jest i zabavení, pokud se týče zájemní popis, jest samozřejmo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
V duchu zákona a hledíc k jeho účelu, musí se již zabavení pokládati ve smyslu § 22 zákona o drobných pachtýřích v doslovu novely čís. 311/20 za nedovolené právě tak, jako zcizení samo, protože jest prvním stupněm exekuce, která vede ke zcizení a tedy krokem k němu, kdežto účelem zákona je, by nemovitost zůstala po dobu zákonem vyměřenou v hospodaření nabyvatelově. Kdyby se povolilo zabavení, bylo by pak, i kdyby exekuční dražba nebyla dopuštěna, přece nemožno nepovoliti aspoň vnucenou správu a tak by nemovitost mohla přijití vůbec z hospodaření nabyvatelova na celou dobu zákonem vyměřenou a zákon a tím účel akce drobnopachtýřské by se minul cílem. Zákon požadovací chtěl býti dobrodiním pro drobné pachtýře, kteří cizí půdu vzdělávali po dobu zákonnou, by se jim půdy té dostalo do vlastnictví a by ji vzdělávali konečně jako vlastní, nikterak však nebylo jeho úmyslem, by z toho těžili věřitelé nabyvatelovi, k vůli těm akci tu a vůbec pozemkovou reformu nezavedl, musí tedy vyčkati uplynutí zákonné doby, po kterou právo nabyvatelovo je právě v nejvlastnějším jeho prospěchu vázáno zákazem zcizení. K tomu rozhodnutí čís. 5891, 6014, 6133, 7148 sb. n. s., v nichž dovoženo, že pod zákaz spadá i zcizení vnucené, exekuční dražba, protože i ta se děje na účet dlužníkův a, kdyby byla dovolena, bylo by lze zákonný zákaz vůbec obcházeti. Jinak by se měla věc, kdyby šlo o příděl ve smyslu § 23 příď. zák., kde to závisí od vůle Státního pozemkového úřadu, zda zakáže pouze zcizení či také hned zatížení a na jak dlouhou dobu (posavad spokojoval se pravidelně s dobou tříletou), a jinak má se to zde, kde zákon přímo sám zákaz vydal na zcela určitou dobu, takže tu nepřijde na okolnosti případu, které pro Státní pozemkový úřad při omezení podle cit. § 23 příď. zákona přijdou v úvahu, nýbrž zákaz je abstraktní, pro všecky případy stejný a absolutní. Stěžovatelce se žádná křivda neděje, neboť před tím, než dlužník pozemek nabyl, nemohla s ním počítati a potom, když ho nabyl, nesměla s ním vzhledem k předpisu zákona po 10 let počítati, a tak je to stejné, ať pohledávka její vznikla dříve nebo potom. § 384 ex. ř. nemá s věcí co činiti, neboť je to jen použití zásady, na níž spočívá již § 30 a 51 kn. zák., a to že na pozemku vystavěn domek, nemůže pro stěžovatelku nic získati, protože věcí hlavní zůstává pozemek a domek je jen jeho příslušenstvím (§ 297 obč. zák.), které sdílí jeho osudy. Dodati sluší, že stížnost napadá rozhodnutí rekursního soudu, jak už řečeno, se stanoviska zákonů drobnopachtýřských čís. 318/19 a 311/20, z něhož na věc pohlíží právě i rekursní soud, že však podle obsahu stížnosti Státního pozemkového úřadu šlo o případ § 23 příď. zák., a s toho hlediska dlužno uvésti, že podle stálé praxe nejvyššího soudu nelze povoliti exekuci, dokud přídělová listina není vydána a vtělena, neboť nelze předbíhati omezením, jimiž Státní pozemkový úřad uzná za dobré zatížiti příděl, а k nimž, jak stížnost Státního pozemkového úřadu uvedla, již obec, od níž exekut nabyl, byla zavázána.

Citace:

č. 8116. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 862-863.