Čís. 8156.

Byly-li samostatně zažalovány útraty zajištění důkazu, protože byl hlavní nárok mimospomě vypořádán, platí pro útratovou pohledávku procesní předpisy o náhradě útrat.

(Rozh. ze dne 21. června 1928, Rv I 1618/27.) Žalující firmě došla dráhou zásilka v poškozeném stavu. Znalci odhadli škodu na 1890 Kč, načež zástupce žalující firmy žádal na ředitelství státních drah o zaplacení náhrady škody 1890 Kč, útrat zajištění důkazu a náhrady znaleckých poplatků. Dráha poukázala žalující firmě jen oněch 1890 Kč, zamítnuvši zaplacení dalších útrat, pročež žalující firma žalovala dráhu o zaplacení útrat zastoupení při zajištění důkazu 2000 Kč, náhrady znaleckých poplatků 600 Kč a náhrady úroků 23 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud původně odvolání odmítl, a když nejvyšší soud (viz čís. sb. 6683) usnesení jeho zrušil a uložil mu, by nehledě k odmítacímu důvodu, jehož použil, jednal o odvolání znovu, — přisoudil žalobci 2500 Kč.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného potud, že přisoudil žalobci jen 1139 Kč.
Důvody:
Správně praví dovolání, že § 83 žel. dopr. řádu ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n., odkazuje ohledně soudního zjištění poškození zboží, dopravovaného po železnici, na zákonná ustanovení, ale nesprávně míní, že tu nemají místa předpisy o náhradě útrat sporu. Ustanovení § 83 žel. dopr. ř. má na mysli zajištění důkazů podle §§ 384 až 389 c. ř. s. a tu ustanovuje § 388 třetí odstavec c. ř. s., že jest navrhovateli vyhražen nárok na náhradu útrat, které mu zajištěním důkazu vzešly a které zatím sám musil založiti. V pravidelných případech, kdy jest hlavní nárok uplatňován sporem, tvoří tyto útraty součást útrat sporu vůbec, musí býti včasně ve hlavním sporu žádány (§ 54 c. ř. s.) a mohou býti přiřknuty za předpokladů §§ 41 a d. c. ř. s., tedy podle toho, jsou-li nutný nebo účelný a zdali a pokud navrhovatel ve hlavním sporu zvítězil. Nelze si domysliti důvod, proč by tomu mělo býti jinak ve případě, kde byl hlavní nárok mimosporně vypořádán a zůstal neuspokojen toliko útratový nárok, který pak nutno samostatnou žalobou uplatniti. Z toho, co posud vyloženo, již také plyne, že jest opodstatněn dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., pokud dovolatel vytýká, že odvolací soud přisoudil žalobci celou zažalovanou útratovou pohledávku, nezkoumaje její výši. Jde jen o určení výše útrat na základě nesporného děje, tedy o právní posouzení věci, které může samostatně řešiti i dovolací soud, třebaže odvolací soud v té příčině pomlčel. Neprávem tvrdí žalobce v dovolací odpovědi, že prý žalovaná strana nečinila námitek proti výši útrat. Učinila tak již tím, že v první stolici odůvodňovala, že žalobce vůbec nemá nároku na náhradu útrat zajištění důkazu, protože prý podle § 82 (4) žel. dopr. ř. má si sám nésti útraty vzešlé přibráním znalců a protože předmět zajištění přecenil na 50000 Kč, kdežto skutečná škoda činila jen 1890 Kč. Namítala-H žalovaná strana, že žalobci vůbec náhrada útrat nepřísluší, jest v tom jistě také obsažena námitka, že mu nepřísluší v žádané výši. A v té příčině nutno dáti žalované straně za pravdu. Žalobce ocenil v návrhu na zajištění důkazu svůj zájem na 50000 Kč. V seznamu útrat účtoval žalobce útraty na podkladě hod noty 100000 Kč, neb aspoň 90000 Kč, jak psal žalované straně v upomínacím dopise ze dne 20. října 1926. Ale podle tohoto ocenění nepřísluší žalobci náhrada útrat, nýbrž jen podle výše škody, kterou skutečně utrpěl. Předpis § 41 druhý odstavec c. ř. s. ustanovuje, že má býti výše nákladů stanovena podle sazeb, pokud jest sazbami upravena míra odměny advokátovy, nebo jinak výše nákladů. A v té příčině ustanovuje § 4 vl. nař. ze dne 3. května 1923, čís. 95 sb. z. a n., že, vymáhá-li se náhrada škody nebo nabídl-li se žalobce přijmouti peněžitou částku, nebo ocenil-li si předmět sporu, jest proti odpůrci rozhodna hodnota soudem vyšetřená neb uznaná, tedy nikoliv ocenění žalobcovo. Bylo by tedy v pravidelném případě záleželo na tom, v jaké výši byl by soud náhradu škody ve hlavním sporu žalobci přiznal. Ale v souzeném případě nedošlo ke sporu o náhradu škody, protože se žalobce spokojil s náhradou znalci vyšetřenou a žalovanou stranou zaplacenou, totiž s 1890 Kč, k čemuž přistupují ještě úroky 23 Kč 58 h, které žalovaná strana dodatečně uznala, takže má se věc tak, jakoby byl žalobce zažaloval náhradu škody 1913 Kč 58 h a jakoby byl ve hlavním sporu vyměřovány útraty sporu, včetně útrat zajištění důkazu a tak nutno postupovati i bez hlavního sporu. Na této základně byly podle § 41 c. ř. s. určeny útraty účelné a nutné na 639 Kč, k čemuž přistupují ještě poplatky znalců 500 Kč (po zaplacení částky 100 Kč, kterou žalovaná strana uznala), takže přísluší žalobci celková pohledávka 1139 Kč. Námitka žalované strany, že podle § 82 (4) žel. dopr. ř. má příkazce nésti útraty vzešlé přibráním znalců, jest bezpodstatná, protože v tomto případě nešlo o vyšetření škody v řízení železničním podle § 82 žel. dopr. ř., nýbrž o zajištění důkazu v řízení soudním podle § 83 žel. dopr. ř. a §§ 384 až 389 c. ř. s. Další námitka žalované, že byli přibráni tři znalci na návrh žalobcův a jen jeden na návrh žalované, a že si tedy má žalobce nésti náklady svých znalců, jest rovněž bezpodstatná, neboť podle § 388 prvý odstavec c. ř. s. řídí se provedení důkazu znalci podle pátého titulu druhé části c. ř. s., tedy také podle § 351 c. ř. s., podle něhož soud ustanovuje znalce a počet jejich a to s konečnou platností (§ 366 druhý odstavec c. ř. s.). Bylo tudíž přiznati náhradu poplatků všech znalců, které soud podle dohody stran ustanovil.

Citace:

č. 8156. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 926-928.