Čís. 8121.

Předpis § 225, druhý odstavec, c. ř. s. vztahuje se i na lhůtu dovolací. Žaloba o obnovu (§ 530 a násl. c. ř. s.). Byl-li vydán rozsudek pro zmeškání pro nepodání žalobní odpovědi, jest rozhodnou dobou, do kdy strana bez své viny nemohla uplatňovati právní moc rozsudku nebo nové skutkové okolnosti ve smyslu § 530 čís. 6 a 7 c. ř. s., konec lhůty k žalobní odpovědi.
Otázku, zda žalobce o obnovu nemohl beze své viny uplatniti v základní rozepři nové okolnosti a průvody (§ 530 čís. 7 c. ř. s.), jest zkoumati a řešiti z úřadu, to i tehdy, byl-li vydán v řízení o žalobě o obnovu rozsudek pro zmeškání.
(Rozh. ze dne 8. června 1928, Rv 1 1478/27.)
Antonín R. podal žalobu o obnovu řízení v rozepři mezi ním a jeho manželkou Barborou o placení výživného. Procesní soud prvé stolice povolil obnovu rozsudkem pro zmeškání Barbory R-ové. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, dovolání žalobcovu nevyhověl.
Důvody:
Rozsudek soudu prvé stolice jest rozsudkem pro zmeškání a proto podle § 225 c. ř. s. neměla okolnost, že rozsudek odvolacího soudu byl žalované doručen za soudních prázdnin, 26. července 1927, vlivu na uplynutí dovolací lhůty dnem 9. srpna 1927. Podavši dovolání teprve 22. srpna 1927, učinila tak žalovaná pozdě, neboť předpis § 225 c. ř. s., vztahuje se nejen na odvolací, nýbrž také na dovolací lhůtu. (Viz rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 5565 sb. n. s.) Bylo proto dovolání žalované odmítnouti jako opožděné, když tak podle § 507 c. ř. s. neučinily soudy nižších stolic. Žalobcovo dovolání, uplatňující dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., není opodstatněno. Podle posledního odstavce § 530 c. ř. s. připouští se pro okolnosti uvedené v čís. 6 a 7 tohoto § obnova jen, když strana beze své viny nemohla uplatňovati právní moc rozsudku nebo nové skutkové okolnosti nebo průvodní prostředky před koncem ústního jednání, po kterém v hlavním sporu byl vydán rozsudek soudu první stolice. V případě, o nějž jde, nebylo vůbec ústního jednání, neboť šlo o rozsudek pro zmeškání, jelikož žalovaný nepodal žalobní odpověď, a proto nezbývá než považovati za rozhodnou dobu konec lhůty, ustanovené při prvém roku dne 25. ledna 1921 žalovanému k podání žalobní odpovědi, t. j. 15. února 1921. Z toho důvodu nemá významu okolnost, že v hlavním sporu žádost za vynesení rozsudku pro zmeškání byla podána teprve 4. srpna 1926 a že tento rozsudek byl vydán teprve 29. záři 1926. Jelikož rozsudek procesního soudu má býti v souhlasu se skutkovým stavem věci v době, kdy byl vynesen v prvé stolici, nelze se za účelem obnovy řízení ve smyslu § 530 čís. 6 a 7 c. ř. s. dovolávati skutečností a důkazů, které vznikly teprve po tom, kdy v hlavním sporu bylo skončeno řízení v prvé stolici. V případě, o nějž jde, měla tedy žaloba býti zamítnuta, pokud se opírá o skutečnosti z doby po 15. únoru 1921, zejména tedy také, pokud se dovolává rozlukového rozsudku ze dne 1, dubna 1926. Než v tomto směru nabyly rozsudky soudů nižších stolic právní moci, jelikož dovolání žalované je opožděno. Pokud jde o skutečnosti, vzniklé před 15. únorem 1921 a o důvod obnovy podle čís. 7 § 530 c. ř. s., dlužno zdůrazniti, že otázku, zda žalobce o obnovu bez své viny nemohl v základní rozepři nové okolnosti a průvody uplatniti, je zkoumati a řešiti z povinnosti úřední a přes to, že v řízení o obnovu byl proti žalované straně vydán rozsudek pro zmeškání podle § 396 c. ř. s., který pouze předpisuje, že dlužno pokládati přednes dostavivší se strany o skutkových okolnostech za pravdivý, pokud není vyvrácen předloženými důkazy, a že dlužno na tomto základě rozhodnouti o žalobní žádosti. Právní posouzení věci s hlediska posledního odstavec § 530 c. ř. s. není tedy ani při vydání rozsudku pro zmeškání vyloučeno, naopak je nutno. V tomto směru odvolací soud právem považuje obsah žaloby, který podle § 396 c. ř. s. je jediným podkladem rozsudku pro zmeškání, za kusý a právem má za to, že pro otázku žalobcova zavinění ve smyslu posledního odstavce § 530 c. ř. s. je lhostejno, kdy žalobce zvěděl o okolnostech v odstavci 5. žaloby uvedených, a že je pouze závažno, že žalobce netvrdil, ani neosvědčil, že bez své viny nebyl s to zvěděti o těchto okolnostech do skončení lhůty k podání žalobní odpovědi v základním sporu, t. j. do 15. února 1921. Jak zřejmo ze žaloby o rozluku, žil žalobce se svou manželkou ve společné domácnosti až na nepatrné přerušení spolužití po dobu několika týdnů od května roku 1904 do května roku 1920 a měl jistě dosti příležitosti poznati, že žalovaná nedbá čistoty, že je líná a mlsavá. Že žalovaná se dopustila manželské nevěry již před 15. únorem 1921, nelze seznati ani ze žaloby o obnovu ani z rozlukových spisů. Že žalovaná nedbala čistoty, tvrdil nynější žalobce před soudem již 25. ledna 1921. Právem proto odvolací soud zamítl žalobu, pokud se opírá o důvod obnovy podle čís. 7 § 530 c. ř. s.

Citace:

č. 8121. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 869-871.