Čís. 7827.

Kontokorentní poměr podle čl. 291 obch. zák. předpokládá dohodu stran, že jednotlivé položky účtu ve vzájemném spojení nebudou jako takové uplatněny, nýbrž jen konečný výsledek na konci účetního období, takže vypočtením salda na konci období a jeho uznáním nastává podle vůle stran novace. Záruky za závazky, spadající do kontokorentu, zanikají novací, když bylo saldo uznáno. Ohledně směnečných pohledávek platí zásada, že mohou býti zvláště uplatněny a nastává tu i možnost započtení platů buď podle dohody stran nebo podle výslovného prohlášení dlužníkova a podle dispositivních ustanovení §§ 1415 a 1416 obč. zák. buď na položky, jež nelze z běžného účtu zvláště uplatniti, nebo na — Čís. 7827 —
330
položky vyňaté z běžného účtu. To platí i v poměru k ručiteli, zejména v takovém případě, kde jde o to, zda bylo placeno na zaručený dluh.
(Rozh. ze dne 1. března 1928, Rv I 136/28.)
Žalující záložna navrhla vydání směnečného platebního příkazu na 15000 Kč proti žalované, jež podepsala směnku jako rukojmí. Žalovaná namítla proti směnečnému platebnímu příkazu mimo jiné, že se její záruka vztahovala pouze na úvěr ze zápůjčky 15000 Kč, nikoliv však na všechny další úvěry pro pozdější zápůjčky do výše 15000 Kč. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Podle čl. 82 sm. ř. může směnečný dlužník použiti jen takových námitek, jež vyplývají ze samého směnečného práva nebo jež mu příslušejí bezprostředně proti žalobci. Odvolací soud tedy neprávem míní, že se poměr stran řídí jen obsahem směnky. Není sporu o tom, že šlo o směnku krycí, jíž měl býti kryt obecnoprávní závazek, a že směnečným podpisem žalované měl být kryt její závazek ze záruky za úvěr poskytnutý Marii U-ové. Spor je jen o to, zda se záruka žalované vztahovala na úvěr ze zápůjčky 15000 Kč, která byla již vyplacena Marii U-ové dne 3. února 1922, jak tvrdí žalovaná, či na všechny další úvěry i pro pozdější zápůjčky do výše 15000 Kč, jak soudí žalobkyně a nižší soudy, tedy zač se žalovaní smluvně žalobkyni zaručili. Ale tu odvolací soud neprávem míní, že námitka žalované, že se zaručila jen za původní zápůjčku 15000 Kč, je vyvrácena již tím, že původní úvěr byl jen prvním článkem úvěru, který dosáhl značné výše asi 75000 Kč a není uhrazen, a že žalovaná zaň do 15000 Kč ručí, protože jí bylo řečeno, že jde o směnku krycí. Právě účelem sporu je rozřešiti, za jaké závazky Marie U-ové se žalovaná žalobkyni zaručila, při čemž nerozhoduje, zda zápůjčka 15000 Kč byla prvním článkem dalšího úvěrového spojení, když za ně žalovanou nebyla poskytnuta záruka. Bylo-li Marií U-ovou žalované řečeno, že jde o směnku krycí, není tím nic získáno pro otázku, který závazek měl krýti podpis žalované. Rovněž právem vytýká dovolatelka nesprávné právní posouzení námitky zaplacení zápůjčky z původního úvěru. Odvolací soud míní neprávem, že tato námitka není opodstatněna proto, že žalovaná neprokázala, že splátkami byl zaplacen právě směnečný dluh, a netvrdila, že bylo vůlí věřitele a hlavní dlužnice, by platy byly odečteny na směnečný dluh a že nelze užiti ustanovení § 1416 obč. zák., ježto neplatí při kontokorentním spojení nebo při běžném účtu proto, že v obou případech všechny položky tvoří jeden celek a platy dlužno počítati jen na celek. Žalovaná v námitkách tvrdila, že zaručená zápůjčka byla namítanými splátkami zaplacena. Předpokládá-li odvolací soud opak, ocitá se v rozporu se spisy. Možnost namítané splátky odečísti na původní zápůjčku 15000 Kč není vyloučena za všech okolností, jak míní odvolací soud, tím, že šlo o poměr kontokorentní nebo o běžný účet, pro něž ostatně nezjišťuje potřebné podmínky. Kontokorentní poměr podle čl. 291 obch. zák. předpokládá dohodu stran, že jednotlivé položky účtu ve vzájemném spojení nebudou jako takové uplatněny, nýbrž jen konečný výsledek na konci účetního období, takže vypočtením salda na konci období a jeho uznáním nastává dle vůle stran novace, any jednotlivé položky z původního dluhu nemají býti uplatněny, nýbrž jen výsledek. V důsledku toho záruky za závazky, spadající do kontokorentu, zanikají novací, když saldo bylo uznáno. (Srovn. Staub-Pisko k čl. 291 § 2 a 21). Avšak závazky směnečné již dle své povahy pravidelně, není-li jiné dohody, bývají dle vůle stran vyloučeny z kontokorentu, takže mohou býti zvlášť uplatněny. (Staub-Pisko k čl. 291 § 7). Platy v kontokorentním spojení nelze tedy uplatňovati zvlášť, nýbrž dějí se na úhrnný dluh; ale jsou-li některé položky stranami vyňaty ze společného uplatňování, nastává možnost, aby konané platy byly odečteny od položek, jež jsou vyloučeny z kontokorentního svazku. V takovém případě nelze pák vyloučiti platnost všeobecných ustanovení § 1415 a 1416 obč. zák. Také při pouhém běžném účtu platí ohledně směnečných pohledávek podobná zásada, že mohou býti zvlášť uplatněny, a nastává tu stejná možnost započtení platů konaných buď dle dohody stran nebo dle výslovného prohlášení dlužníkova a dispositivních ustanovení § 1415 a 1416 obč. zák. buď na položky, které z běžného účtu nelze zvlášť uplatniti nebo na položky vyňaté z běžného účtu.To musí platiti v poměru k ručiteli zejména v případě, kde se jedná o řešení otázky, zda bylo placeno na dluh zaručený. Nižší soudy však nezjistily podle shora uvedených hledisek obsah záruční smlouvy, zda se vztahovala záruka jenom na původní zápůjčku 15000 Kč, či i na další úvěry, neuvažovaly o výkladu a o významu prohlášení Marie U-ové k žalované, nač žádá její záruku, nezjišťují prohlášení zástupců žalobkyně k žalované a neuvažují o jeho významu. Dále nezjišťují, zda Marie U-ová konala platy podle dohody se žalobkyní jenom na běžný účet s vyloučením směnkou kryté zápůjčky, nezjišťují, zda šlo dle dohody a úmyslu stran o poměr kontokorentní nebo běžný účet a neřešily podle výsledku toho zjištění a podle hořejších hledisk nač byly konány splátky, které žalovaná namítá jako splátky na dluh jí zaručený. Řízení v nižších stolicích je tedy kusé proto, že podstatné okolnosti nebyly vzaty ani na přetřes a bylo proto rozsudky nižších soudů zrušiti dle § 510, 513 a 496 třetí odstavec cřs. a naříditi, jak se stalo.

Citace:

č. 7827. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 357-359.