Čís. 8081.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. v doslovu zákona ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák.).
Příhodu v dopravě dlužno spatřovati v tom, že proti sobě jedoucí vlaky pouliční dráhy na takovém místě, na němž, a to také mezi kolejemi, cestující obecenstvo očekává příjezd vlaků, křižovaly tak, že mohly býti osoby vlakem zachyceny. Pokud dlužno tu v chování se cestujícího spatřovati jeho spoluzavinění na úrazu.
(Rozh. ze dne 24. května 1928, Rv II 859/27.)
Manžel žalobkyně, stoje mezi kolejemi na křižovatce vlaků, jedoucích mezi Přívozem a Vítkovicemi, a připravuje se k nastoupení do vlaku, jedoucího do Vítkovic, byl při křižování obou vlaků zachycen, na protijedoucí vlak odhozen, tímto vlakem přejet a usmrcen. Žalobní nárok proti dráze o náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice co do důvodu z polovice po právu, odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany.
Nejvyšší soud k dovolání obou stran napadený rozsudek potvrdil. — Čís. 8081 —
773
Důvody:
Žalobkyně opírá žalobní nárok o zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., pokud se týče o zákon ze dne 12. července 1902, čís. 147 ř. zák. Jest tedy i dovolacímu soudu položiti shora uvedené zákony za podklad rozhodnutí. Podle § 1 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. má se vždy za to, bylo-li příhodou v dopravě železnic způsobeno tělesné poškození neb usmrcení člověka, že příhoda nastala zaviněním podniku nebo lidí, jichž v provozu užívá, a že za zavinění těchto osob ručí podnik stejně jako za své vlastní zavinění podle §§ 1325 až 1327 obč. zák. Podle § 2 téhož zákona osvobodí se podnik od této povinnosti k náhradě škody jen tenkráte a jen potud, když a pokud dokáže jeden z vyviňovacích důvodů tam výčetmo uvedených. Rozhodnutí tohoto sporu spočívá tedy v zodpovědění otázky, zda usmrcení manžela žalobkyně Karla L-а bylo způsobeno příhodou v dopravě, neboť, zodpoví-li se tato otázka kladně, jest opodstatněn ručební závazek žalované strany a není třeba obíratí se tím, zda stihá žalovanou stranu nebo zřízence její zavinění. Ani soud první stolice ani odvolací soud věc správně nevystihl. Prvý soud se vůbec neobíral otázkou, v čem dlužno spatřovati příhodu v dopravě, jež je tu podle jeho názoru, a odvolací soud přehlédl, že příhoda v dopravě může záležeti toliko v positivní události, nikoli v tom, že se něco nestalo. To pak melo v zápětí, že nemohl řešiti správně ani další otázku, zda provedla žalovaná strana vyviňovací důkaz jí uplatňovaný, že usmrcený sám svým zaviněním přivodil »příhodu v dopravě«, kterou nutno přesně rozeznávati od »úrazu« samého. Jest dále předeslati, že otázka, zda tu je »příhoda v dopravě« a v čem ji lze spatřovati, jest otázkou právní, že tedy jest odmítnouti názor žalované strany, že tu jde o skutkové zjištění odvolacího soudu. Při řešení oněch rozhodných otázek jest ovšem přihlédnouti k nesporné skutečnosti, že v souzené věci nejde o úplnou dráhu, která provozuje dopravu na svém vlastním, obecenstvu nepřípustném železničním tělese, nýbrž že se zde jedná o provoz pouliční dráhy, která používá veřejnému ruchu sloužící, kdykoliv a veškerým obecenstvem používané ulice a silnice, že tedy nelze spatřovati »příhodu v dopravě« již v tom, že doprava vlaků byla provedena v době, kdy na kolejích anebo poblíž kolejí byli chodci. Neboť za příhodu v dopravě nutno považovati událost podle zkušenosti neočekávanou, odchylující se od normální dopravy. Takovou neobyčejnou událost jest však spatřovati v tom, že proti sobě jedoucí vlaky pouliční dráhy na takovém místě, na němž, a to i mezi kolejemi cestující obecenstvo očekává příjezd vlaků, a způsobem takovým křižovaly, že mohly býti osoby vlakem zachyceny a nemohly bez veškerého nebezpečenství sestupovati a nastupovati. Jestiť to událostí od normy se odchylující. Vždyť žalovaná sama v žalobní odpovědi uvádí, že postup na křižovatce jest ten, že tramvaje, přijíždějící různým směrem, jež tam též křižují, zastaví pravidelně před tím, než opačně jedoucí tramvaj přijede před lokální nádraží a teprve, když opačně jedoucí tramvaj do lokálního nádraží — Čís. 8082 —
774
dojíždí, dá se čekající tramvaj do pohybu, by dojela na vlastní místo své zastávky, pří čemž obě jedoucí tramvaje musí křižovati; že toto opatření je v zájmu bezpečnosti obecenstva, by nenastupovalo do tramvají křižujících, nýbrž jedině do tramvají stojících. Bylo nižšími soudy zjištěno, že Karel L., když stál mezi kolejemi na křižovatce vlaků, jedoucích mezi Přívozem a Vítkovicemi a se chystal k nastoupení do vlaku jedoucího do Vítkovic, při křižování obou vlaků byl zachycen, na protijedoucí vlak odhozen a tímto vlakem přejet a usmrcen. Tato zjištění nelze již v dovolacím řízení napadati a jest je položiti za základ rozhodnutí dovolacího soudu, z tohoto zjištění však plyne, že vlaky křižovaly, než ještě bylo na vykázaném místě nastupování ukončeno. Jde tedy v souzené věci o »příhodu v dopravě« a jelikož touto příhodou způsobena byla smrt Karla L-а, ručí podnik za škodu tím vzešlou podle §§ 1325 až 1327 obč. zák., nedokáže-li některý z vyviňovacích důvodů § 2 cit. zák. Jest tedy jen ještě řešiti otázku, zda se podniku zdařil důkaz, že usmrcený Karel L., tedy osoba třetí, za jejíž zavinění žalovaná strana neručí, příhodu v dopravě zavinil. Názoru, že sám zavinil příhodu, nelze přisvědčiti, jelikož Karel L. neměl vlivu na způsob, jak se křižování vlaků provádělo, zejména nemohl působiti k tomu, by vlaky křižovaly teprve tehdy, kdy cestující již sestoupili se stojících vlaků a do nich nastoupili. Leč spoluzavinil příhodu v dopravě tím, že se, jak bylo zjištěno, při blížení se vlaků postavil tak daleko do nejhořejšího úhlu obou se křižujících kolejí a to dokonce odvrácen od vlaku přijíždějícího z Vítkovic a, dívaje se jen na protivlak, přijíždějící z Přívozu, tedy na místě takovém, že musil býti při křižování vlakem zachycen. Právem zdůrazňuje odvolací soud, že Karel L. jednal tím velice neopatrně. Podle § 1297 obč. zák. předpokládá se od každého, kdo má zdravý rozum, že může vynaložiti tolik píle a pozornosti, jež může býti vynaložena při obyčejných schopnostech; nutno předpokládati tím více od toho, kdo chce použiti dráhy, by nebezpečí spojenému s jejím provozem věnoval náležitou pozornost a nepostavil se tak blízko ke křižujícím se kolejím, že může býti zachycen vlakem. Dovolací soud sdílí názor nižších soudů, že zavinění usmrceného a zavinění podniku zákonem předpokládané jest stejné. V případě, o nějž tu jde, mohlo se úrazu zabrániti nejen tím, že křižování vlaků by se bylo provedlo v době, kdy cestující s vlaku již sestoupili a do něho nastoupili, tedy tím, že by se bylo dbalo při křižování vlaku onoho shora zmíněného opatření a pravidelného postupu, nýbrž i tím, že řidiči vlaku byli by dbali náležité pozornosti.

Citace:

Čís. 8081. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 800-802.