Čís. 7783.

Smír (v pozůstalostním řízení) nezakládá námitku věci právoplatně rozsouzené (třebaže byl pojat do odevzdací listiny).
(Rozh. ze dne 16. února 1928, R I 57/28.) Soud prvé stolice vyhověl námitce rozepře právoplatně rozsouzené a odmítl žalobu, rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Soud prvé stolice míní, že jde o rozepři právoplatně rozsouzenou, ježto se strany dohodly o zažalovaném nároku dědickým smírem před notářem jako soudním komisařem, že toto dědické narovnání bylo pojato do odevzdací listiny a že proto žalobkyni přísluší exekuční titul pro tento nárok. Leč s tímto názorem nelze souhlasiti. Dlužno nejprve zdůrazniti, že pouze rozsudek nebo rozhodnutí ve sporném řízení na roveň postavené, (na př. platební příkaz v řízení rozkazním nebo směnečném), podle § 411 c. ř. s. závazně působí, že věc již rozhodnutá nemůže se stati předmětem nového jednání a rozhodnutí. Soudním smírem se sice rozepře ukončuje. Soudní smír však nezakládá námitku věci právoplatně rozsouzené, nýbrž pouze hmotnéprávní námitku novace. Tato námitka se však neohlašuje u prvého roku, nerozhoduje se o ní usnesením podle § 261 c. ř. s., nýbrž jest o ní rozhodnouti v rozsudku, jako o jiné hmotnéprávní námitce (srovnej Neumann Komentář k с. ř. s. 3 vydání z r. 1914 1. sv. str. 887). Na tom nemění ničeho, že soudní smíry jsou podle § 1 čís. 5 ex. ř. exekučními tituly, Nepoužila-li strana vykonatelnosti soudního smíru, nýbrž domáhala se žalobou určení nebo plnění toho, co jí bylo již ve smíru přiznáno, má to za předpokladů § 45 c. ř. s. pouze vliv na otázku útrat. Než ani okolnost, že dědická dohoda byla pojata do odevzdací listiny, nemůže založiti námitku věci právoplatně rozsouzené. Odevzdací listina není opatřením soudu ve smyslu §§ 12 a 19 nesp. říz., takovými opatřeními jsou pouze rozhodnutí, příkazy a poukazy nesporného soudce, nikoliv však odevzdací listiny, jež pouze uznávají dědické právo. Odevzdací listinu nelze považovali ani za exekuční titul podle § 1 čís. 1 ex. ř. Ostatně vyplývá neudržitelnost vývodů žalované strany již z toho, že podle přednesu žalované strany také ustanovení dědické dohody byla změněna a tím byl nově upraven právní poměr mezi stranami, takže podle vlastního přednesu žalované strany nelze mluviti o rozepři právoplatné rozsouzené.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu poukázav k důvodům rekursního soudu.

Citace:

č. 7783. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 273-274.