Čís. 8178.

Za úraz při vykládání zboží, jež měl podle dopravní smlouvy obstarati příjemce zboží sám, neručí dráha ani podle § 1 zák. o ručení železnic ani podle všeobecných předpisů o náhradě škody.
Otázka, zda jde o příhodu v dopravě, není pro rozhodnutí ve věci samé závazně rozřešena tím, že byla zamítnuta námitka nepříslušnosti, opírající se o to, že nejde o příhodu v dopravě.

(Rozh. ze dne 27. června 1928, Rv I 12/28.) Žalobce domáhal se na dráze náhrady škody z úrazu, který utrpěl jako dělník firmy při vykládání turbinového kola ve váze přes 8000 kg na nádraží, a opíral tento svůj nárok jak o § 1 zákona o ručení železnic, tak o předpisy občanského zákona o náhradě škody. Procesní soud prvé stolice uznal, že je žalobní nárok z polovice důvodem po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného, k žalobcovu odvolání uznal, že je žalobní nárok důvodem zcela po právu. Nejvyšší soud uznal, že žalobní nárok není důvodem po právu.
Důvody:
Žalovaný vznesl při prvním roku námitku věcné a místní nepříslušnosti krajského soudu (obchodního senátu) v Ch. a v přípravném spise odůvodnil ji tím, že namítl 1. in formali, že nejde zde o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ruč. žel., ježto vykládání zboží nepatří již k provozu, 2. ve věci samé proto, že vykládati zboží v tomto případě příslušelo podle dotyčných tarifních ustanovení příjemci zásilky firmě P. Není tudíž správným tvrzení žalobcovo v dovolací odpovědi, že okolnost pod 2. žalovaným v prvé stolici nebyla tvrzena a že jde o nepřípustné novoty. Soud prvé stolice omezil dne 19. listopadu 1926 jednání na námitku místní a věcné nepříslušnosti a usnesením z téhož dne námitku tuto zamítl proto, že jde o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ručení železnic, ježto se úraz žalobcův stal při vykládání zboží dráhou dopravovaného, vykládání zboží spadá pod pojem dopravy ve smyslu tohoto zákona a prasknutí železničního jeřábu k vykládání použitého, následkem čehož byl žalobce na těle poškozen, jest nepravidelností v dopravě. Vrchní zemský soud v Praze jako soud rekursní zamítl usnesením ze dne 21. prosince 1926 rekurs žalovaného proti tomuto usnesení soudu prvé stolice, shledav názor soudu prvé stolice o příhodě v dopravě správným. Tím byla otázka místní a věcné nepříslušnosti pravoplatně vyřešena. Následkem toho jednal soud prvé stolice ve věci samé a při tom se otázkou příhody v dopravě a tvrzením žalovaného, že vykládání zboží dle tarifních předpisů přináleželo příjemci, dále nezabýval. Soud odvolací k tomuto tvrzení žalovaného v odvolání při vyřízení odvolání žalovaného přihlédl, odvolání tomu však nevyhověl, poněvadž považoval tuto okolnost za nerozhodnou, ježto není žalována firma P., nýbrž československý stát a poněvadž jde o příhodu v dopravě. Tomuto názoru soudu odvolacího nelze přisvědčiti. Příhodou v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ruč. žel. byla by událost, jíž žalobce utrpěl poškození na těle, jen tehdy, kdyby vykládání zboží, při němž žalobce přišel k úrazu, bylo náleželo k dopravní činnosti žalovaného jako provozovatele dráhy parní silou poháněné. Nebylo-li tomu tak a měla-li firma P. opatřiti podle dopravní smlouvy (tarifních předpisů) vykládání zboží sama, byla dopravní činnost dráhy skončena tím, že vagon se zbožím byl za účelem vyložení zboží přistaven k rampě a příjemce zboží o tom vyrozuměn. V důsledku toho nešlo pak to, co stalo se po tom při vykládání zboží, již na vrub žalovaného podle § 1 zákona o ruč. žel. Podle předpisů československého železničního tarifu Díl I., Oddělení В v čís. 2., jest odesílatel povinen naložiti a příjemce vyložiti zásilky vážící nejméně 5000 kg. Turbinové kolo, při jehož vykládání se stal žalobcův úraz, vážilo podle zjištění nižších soudů přes 8000 kg a příslušelo proto vykládání jeho příjemci, firmě P. Když tomu tak, nejde o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ručení železnic, zavazující žalovaného k náhradě škody, a nárok žalobcův s hlediska tohoto zákonného ustanovení není po právu. Tomu není na závadu, že při řešení otázky příslušnosti soudu bylo soudem rekursním v souhlase se soudem prvé stolice vysloveno, že o příhodu v dopravě ve smyslu § 1 zákona o ruč. žel. jde, neboť rozhodnutí toto netýkalo se věci samé, nýbrž jím byla pravoplatně vyřešena jen otázka příslušnosti. Jest proto řešiti také právní otázku, zda žalobcův nárok na náhradu škody je po právu, s hlediska předpisů občanského zákona o náhradě škody. Otázkou touto se žádný z nižších soudů s ohledem na jejich právní názor o příhodě v dopravě nezabýval. Ježto však nižší soudy k řešení této právní otázky potřebná skutková zjištění učinily, jest možno také ohledně této právní otázky hned rozhodnouti. Podle spisů opřel žalobce svůj nárok na náhradu škody proti žalovanému z důvodu předpisů občanského zákona o náhradě škody o tvrzení, že nádražní jeřáb, jehož bylo k vykládání použito, byl chatrný a nedostatečný, že se jeho nosnost stářím a opravami snížila i pod cifru na něm vyznačenou (6000 kg) a že, když dohlížející úředník žalovaného nezakázal dělníkům firmy P., provádějícím vykládání, aby jeřábem nebylo skládáno kolo přes 8000 kg těžké a dovolil je skládati pomocí heverů, jde o zavinění tohoto úředníka ve výkonu služby, za nějž žalovaný ručí. Tento názor žalobcův není však správný, nešloť zde o vykládání zboží příslušející dráze a pod pojem dopravy spadající, nýbrž o vykládání zboží příjemcem firmou P., se kterým žalovaný neměl co činiti. V důsledku toho nebyli úředníci dráhy, pokud se starali o vykládání, ve výkonu služby a, co v tomto směru učinili, neučinili jako úředníci žalovaného ve výkonu služby, takže žalovaný za toto jejich jednání neručí. Když tomu tak, netřeba se zabývati otázkou, zda jeřáb byl nedostatečný a zdali úředníci žalovaného měli možnost a povinnost přetížení jeřábu zabrániti, ježto okolnosti tyto při právním posouzení svrchu uvedeném nepadají na váhu.

Citace:

č. 8178. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 985-987.