Čís. 8057.

Vzejde-li mezi dvěma soudy spor o příslušnost, dlužno jej odstraniti podle § 47 j. n. a není ani ten ani onen soud oprávněn znovu jednali a rozhodovati o příslušnosti.
(Rozh. ze dne 19. května 1928, R 1 338/28.)
Okresní soud v Karlových Varech vyhověl námitce věcné nepříslušnosti a odmítl žalobu. Rekursní soud (krajský soud v Chebu) zamítl námitku předmětné nepříslušnosti.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu potud, že zrušil usnesení obou nižších soudů i s předchozím řízením a uložil prvému soudu, by předložil spisy podle § 47 j. n. vrchnímu zemskému soudu v Praze k rozhodování o záporném sporu o příslušnost mezi krajským soudem v Chebu a okresním soudem v Karlových Varech. — Čís. 8057 —
730
Důvody:
Z předložených spisů jest zřejmý tento děj: Žalobce podal dne 7. července 1927 u okresního soudu v Karlových Varech proti žalovanému žalobu o zaplacení 4000 Kč s příslušenstvím z toho důvodu, že mu žalovaný zadržuje 6500 Kč z důvodu útrat právního zastoupení a výdajů, že však žalobce uznává ze vzájemné pohledávky žalovaného toliko 2500 Kč a že tedy žádá zaplacení zbytku 4000 Kč s příslušenstvím. Tuto žalobu okresní soud odmítl a limine pro věcnou nepříslušnost a zpravil o tom jen žalobce. Poté podal žalobce dne 27. července 1927 žalobu téhož obsahu u krajského soudu v Chebu, jen s tou úchylkou, že v ní uznával ze vzájemné pohledávky žalovaného toliko 1500 Kč a žádal zaplacení zbytku 5000 Kč s příslušenstvím, nezmíniv se o tom, že v téže věci byla žaloba již okresním soudem v Karlových Varech pro věcnou nepříslušnost odmítnuta. Tuto žalobu odmítl i krajský soud pro věcnou nepříslušnost a limine a to bez jakéhokoliv odůvodnění a zpravil o tom jen žalobce, již tehdy vznikl záporný spor o příslušnost mezi zmíněnými dvěma soudy, který mohl býti odstraněn jen způsobem v § 47 j. n. předepsaným a, dokud se tak nestalo, nesmělo býti o téže žalobě, podané znova u okresního soudu v Karlových Varech a tímto znova odmítnuté (nejprve zase a limine a později na námitku) co do příslušnosti ani v první ani v druhé stolici jednáno a rozhodováno. To dovolací rekurs právem vytýká. Jen vyšší soud povolaný k rozhodnutí sporu o příslušnost byl by mohl podle § 47 poslední odstavec j. n. učiniti případné nutné opatření, než by sám rozhodl. Za tohoto stavu věci netřeba řešiti spornou otázku, které se dovolací rekurs dotýká, zdali ustanovení § 46 prvý odstavec j. n. platí jen pro případ, že byla žaloba pro věcnou nepříslušnost odmítnuta po ústním jednání (§ 261 c. ř. s.), či také pro případ, že se tak stalo a limine (§ 43 j. n.). Netřeba ji řešiti proto, že další řízení bylo neprávem konáno po nastalém sporu o příslušnost u jednoho ze súčastněných soudů, který na svém původním názoru trval, a že byla neprávem vydávána další rozhodnutí jak v první, tak ve druhé stolici. Že i za platnosti předpisu § 46 prvý odstavec j. n. — který má právě za účel zabraňovati sporům o příslušnost — může nastati záporný spor o příslušnost, zejména nezmíní-li se žalobce v nové žalobě o dřívějším odmítnutí u jiného soudu, ukazuje nejlépe tento případ a zmiňuje se o tom již také komentář Neumannův z roku 1914, str. 145 k § 46 j. n. Spor o příslušnost může býti odstraněn jen zákonnou cestou podle § 47 j. n. a nesmí býti vždy znova prohlubován tím, že by jeden nebo druhý ze súčastněných soudů vždy znova svou příslušnost odmítal a takto věcné vyřízení oddaloval, čehož dokladem je zase tento případ. Bylo tedy rozhodnouti, jak se stalo. Dodati sluší, že dovolací soud má teprve nyní příležitost věcí se obírati, protože dřívější dovolací rekurs žalovaného byl pro nepřípustnost odmítnut a nemohlo býti k jeho obsahu přihlíženo.

Citace:

Čís. 8057. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 757-758.