Čís. 8151.

Odpůrci nárok.
Za podmínek § 2 (§ 3) odp. ř. lze odporovati i takovému právnímu jednání dlužníkovu, na jehož základě nabyla třetí osoba exekučního titulu. Lhostejno, že v době nabytí exekučního titulu nebyla sporná jsoucnost pohledávky, jen když byla sporná její splatnost.
Úmluva, čelící k tomu, by nastala dřívější splatnost pohledávky a tím bylo dosaženo dříve exekučního titulu, jest, za ostatních podmínek, odporovatelnou podle § 2 čís. 3 odp. ř.
Je-li odporovatelným již zřízení exekučního titulu, stávají se odporovatelnými i exekuční úkony, jichž se odpůrce odporovatelův domohl na základě takového exekučního titulu.
Odporující věřitel jest oprávněn požadovati to, co ušlo odporovatelným jednáním ze jmění dlužníkova, aniž by bylo třeba zvláštního návrhu, by bylo právní jednání prohlášeno bezúčinným.

(Rozh. ze dne 16. června 1928, Rv I 2034/27.)
Pravoplatným rozsudkem prvého soudu ze dne 18. prosince 1926 bylo žalobci přisouzeno proti Edmundu R-ovi 16815 Kč. Dne 21. prosince 1926 uzavřel Josef M, s Edmundem R-em soudní smír, podle něhož se Edmund R. zavázal zaplatiti Josefu M-ovi 6000 Kč pod exekucí. Josef M. navrhl ku vydobytí 6000 Kč proti Edmundu R-ovi exekuci zabavením a prodejem svršků, jež byla dne 30. prosince 1926 povolena a téhož dne zabavení vykonáno. Při dražbě dne 1. března 1927 vydražil Josef M. všechny zabavené svršky za 1680 Kč a byl mu přikázán (po srážce dražebních poplatku) zbytek rozvrhové podstaty 1590 Kč. Žalobce vedl ihned po pravoplatnosti rozsudku prvého soudu ze dne 18. prosince 1926 proti Edmundu R-ovi exekuci, avšak bezvýsledně. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Josefu M-ovi, by bylo uznáno právem, 1. že nabytí vnuceného zástavního práva žalovaným na svršcích Edmunda R-a jest proti žalobci bezúčinným a 2. že žalovaný jest povinen svoliti, by 1590 Kč přikázaných mu rozdělovacím usnesením bylo vydáno žalobci na částečnou úhradu jeho pohledávky 16815 Kč za žalovaným. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Není sporno, že žalovaný uzavřel dne 21. prosince 1926 s dlužníkem Edmundem R-em, s nímž jest sešvakřen, u okresního soudu smír, podle něhož se tento zavázal zaplatiti žalovanému 6000 Kč s přísl., do 26. prosince 1926 pod následky exekuce, a že na základě tohoto smíru zažádal žalovaný dne 28. prosince 1926 o mobilární exekuci proti dlužníkovi, která byla dne 30. prosince 1926 vykonána a že dne 1. března 1927 vydražil žalovaný svršky zabavené u dlužníka za 1680 Kč a výtěžek že mu byl přikázán ku krytí jeho pohledávky 6000 Kč. Odporuje-li žalobce z důvodu § 2 čís. 3 a § 3 čís. 2 odp. ř. jak smíru, tak i nabytí zájemního zástavního práva žalovaným na dlužníkových svršcích a učinil-li návrh žalobní na prohlášení nabytí tohoto zástavního práva proti němu bezúčinným a na vynucení svolení žalovaného k vydání výtěžku, nelze shledati ani, že žalobní návrh jest s hlediska § 12 a 13 odp. ř. formelně nesprávným a odporoval zákonu, ani že není, hledíc ke skutkovým zjištěním nižších soudů předpokladů § 2 čís. 3 odp. ř. Jest zřejmo, že žalobce odporem proti smíru odporuje dlužníkovu právnímu jednání, jímž nabyl žalovaný exekučního titulu. Že i takové jednání jest odporovatelné, předpokládajíc, že jde o odporovatelnost podle § 2 nebo 3 odp. ř. vyplývá z ustanovení § 6 odp. ř. a je také názorem literatury (Bartsch, Poliak, str. 1036). Nevadí tomu ani, že jde o nárok, jehož existence není sporná, jak je tomu v souzeném případě, kde žalující strana sama v dovolací odpovědi to připouští. Sporným bylo jen, zda pohledávka, pro niž bylo nabyto žalovaným exekučního titulu, byla splatná v době nabytí titulu. Namítá-li žalovaný v odvolání a v dovolání, že jde o pohledávku splatnou již od roku 1924, jde o nepřípustnou novotu a žalovaný ocitá se v rozporu se svým tvrzením v první stolici a pro řešení sporné otázky jedině rozhodným, že šlo mezi ním a dlužníkem o pohledávku, ohledně níž slíbil dlužník žalovanému plnění podle možnosti. Splatnost její mohl tudíž žalovaný, neplatil-li dlužník, přivoditi podle § 904 obč. zák. jen soudním výrokem. Nebyla tudíž pohledávka žalovaného za dlužníkem Edmundem R-em před uzavřením smíru splatnou, neboť nebylo tu dosud soudního výroku. Byla-li soudním smírem splatnost pohledávky určena již do 5 dnů (26. prosince 1926), byla tím lhůta povinnosti dlužníkovy k plnění uměle přivoděna. Dospěl-li nyní odvolací soud na zá kládě skutkového zjištění, žalovaným ostatně v dovolání doznaného, že dlužník a žalovaný byli švakři, že žalovanému byly před uzavřením smíru známy nepříznivé majetkové poměry Edmunda R-a, a že jeho (žalovaného) právní zástupce věděl, že jest dlužník žalován, k závěru, že dlužník měl zkracovací úmysl a že žalovanému nemohl tento úmysl býti neznámým, kterýmžto závěrem jako skutkovým je dovolací soud vázán, nelze o tom pochybovati, že tato úmluva směřující k tomu, by nastala dřívější splatnost pohledávky a bylo tím dosaženo dříve exekučního titulu, jest odporovatelnou podle § 2 čís. 3 odp. ř. (Ehrenzweig str. 105). Úmluvou tou nastalo zkrácení věřitelů, neboť bylo jí zhoršeno jejich procesní postavení a byl při nejmenším stižen jejich zásah na jmění dlužníkovo (Ehrenzweig str. 110) a jsou proto vzhledem k ostatnímu zjištění odvolacího soudu splněny všechny předpoklady § 2 čís. 3 odp. ř. Je-li však už zřízení exekučního titulu odporovatelným, stávají se odporovatelnými podle ustanovení § 13 odp. ř. i exekuční úkony, jichž žalovaný se domohl na základě takového titulu. Jich odporovatelnost kotví v odporovatelnosti základního právního jednání žalovaného, v uzavření smíru (Bartsch-Pollak str. 208, 209, Ehrenzweig str. 115, 116, 314). Nebylo proto ani třeba zabývati se otázkou, zda jde pokud se týče nabytí zájemního zástavního práva, o odporovatelnost podle § 3 čís. 2 odp. ř. a zda lze mimo úpadek odporovati zajištění pravé pohledávky. Pokud jde· o otázku formelní úpravy žalobního žádání, dlužno při jejím posuzování míti na zřeteli ustanovení §§ 12 a 13 odp. ř. Podle nich jest odporující věřitel oprávněn požadovati to, co odporovatelným jednáním ušlo ze jmění dlužníkova. Zvláštního návrhu, aby bylo právní jednání prohlášeno bezúčinným, zapotřebí není (Bartsch-Pollak str. 1054). Žalobce tudíž nepochybil, neučiniv žalobní návrh na zjištění bezúčinnosti smíru. Podle § 13 odp. ř. stačil pro posouzení věci návrh obsažený ve výroku prvního soudu pod 2.

Citace:

č. 8151. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 920-922.