Čís. 7745.Rozkaz majitele domu, by bylo rozsvěcováno 1/4 hodiny po západu slunce, není dostatečně přesným a jest majitel domu práv náhradou škody z úrazu na neosvětlené chodbě, nedozíral-li na to, by bylo včas rozsvíceno. Pro ručení za škodu jest nerozhodno, že majitel domu nebyl uznán vinným v trestním řízení. I ten, kdo měl osvětlovati chodbu, jest práv náhradou škody, neosvětlil-li chodbu včas.(Rozh. ze dne 2. února 1928, Rv II 235/27.)Žalobkyně spadla do sklepa v domě, jehož chodba nebyla osvětlena a poranila se. Dům náležel G-ovi, povinnost osvětlovati chodby náležela M-ové. Žalobní nárok na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice polovinou co do důvodu po právu proti G-ovi, proti M-ové žalobu zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného G-а, k odvolání žalobkyně uznal žalobní nárok co do důvodu z polovice po právu i proti M-ové. Důvody: První soud zjistil, kteréhož zjištění se žalobci sami dovolávají a dlužno z něho vycházeti, že žalovaná M-ová převzala na se na žádost G-ovu povinnost osvětlování chodby a schodů. Z toho prvý soud usuzuje, že tím nepřevzala smluvní povinnost vůči třetím osobám, což jest správné. Povinnost tu převzala jen vůči žalovanému G-ovi. Prvý soud také nepraví, že není tu smluvní povinnosti její vůči G-ovi, jak mylně se v odvolání žalobců tvrdí, nýbrž dovodiv, že má žalovaný G. povinnost smluvní podle § 1313 a) obč. zák. k osvětlování chodby a schodů vůči nájemníkům a tudíž i vůči osobám třetím, usuzuje, že této smluvní povinosti M-ová nemá ani k nájemníkům ani k osobám třetím a jen v důsledku tohoto názoru neuznává její zodpovědnost za škodu či zavinění. Ovšem názoru prvého soudu o povinnosti smluvní žalovaného G-а podle §§ 1313 a) obč. zák., jak dále uvedeno bude, nesdílí soud odvolací a nelze ani pro posouzení zavinění žalované M-ové z tohoto názoru vycházeti. Také o jednatelství bez příkazu podle § 1035 obč. zák. a zodpovědnosti žalované M-ové a zodpovědnosti její za opomenutí osvětlení chodeb a schodů nelze mluviti, když je zjištěno, že převzala smluvně, třebas snad bezplatně, osvětlovací povinnost. Ani § 1002 obč. zák. nedovolávají se žalobci důvodně pro povinnost této žalované, neboť podle § 1014 obč. zák. ručil by za škodu v mezích plné moci M-ové dané G. sám. Za to však právem dovolávají se žalobci ustanovení § 1295 obč. zák. pro povinnost žalované M-ové k náhradě škody, způsobené jejím zaviněním. První soud zjistil, — Čís. 7745 —154slyšev svědky i strany, že v den úrazu žalobkyně 9. prosince 1925 zapadalo slunce po 4. hod. odpoledne, že žalobkyně vkročila do předsíně domu G-ova v takové době, kdy již vzhledem k době roční a času denního bylo třeba osvětliti chodby a schody a že svítilny u domu venku není a od svítilny 20 m od tohoto domu vzdálené do chodby světlo vniknouti nemohlo, že v době úrazu chodby a schody osvětleny nebyly, a že žalovaná M-ová převzala osvětlování chodeb a schodů k žádosti žalovaného G-а s poučením, že rozsvěcovati jest 1/4 hod. po západu slunce, že v chodbě v kritické době bylo tma, takže musila svědkyně Olga K-ová, slyšíc volání žalobkyně o pomoc, vyjíti na chodbu se svíčkou, ježto bez světla ničeho neviděla. Dále zjistil, že žalovaná M-ová určitou hodinu osvětlovací nedodržovala a rozsvěcovala, kdy se jí to zdálo dle denních poměrů a počasí nutným a že žalobkyně, jdouc chodbou, patrně spadla po několika schodcích. Tato zjištění přejímá i odvolací soud. Nepřihlíží-li se k otázce, zda a do jaké míry zavinila žalobkyně úraz svůj sama, o čem bude dále jednáno, jest jasno, že úraz, t. j. škoda nastala tím, že chodba nebyla osvětlena a schodky nebylo viděti. Jest tudíž prokázán čin protiprávní, t. j. opomenutí osvětliti chodbu a škoda i příčinná souvislost mezi oběma. Jest pouze otázkou, nehledě k otázce zavinění žalobkyně, kdo z obou žalovaných či zda oba jsou za škodu zodpovědní či kdo z nich ji zavinil. Ze zjištění hořejších plyne, a jest jisto, že úraz povstalý neosvětlením chodby a pádem žalobkyně se schodků, kterých nebylo viděti, zavinila v první řadě žalovaná M-ová, nerozsvítivši světel na chodbě včas, neboť bylo-li v kritickou dobu tak tma na chodbě, že si musila svědkyně K-ová svítiti svíčkou, byla tu jistě potřeba osvětlení chodeb. Vzala-li na sebe povinnost osvětlovali chodby, což bylo nutným, ježto jsou v domě nájemníci, jak prvý soud zjistil, mělo se tak stati včas, neučinila-li tak, dopustila se opomenutí, za něž zodpovídá dle §§ 1295, 1297 obč. zák. jako přímá škůdkyně. Je naprosto nerozhodno pro posouzení věci, byl-li tu smluvní poměr její k žalobkyni čili nic, škoda nemusí vznikati nesplněním smlouvy, může vzniknouti i z činů (opomenutí) nedovolených i z jistých jiných poměrů. První soud neposoudil věc ohledně této žalované po stránce právní správně, pokud vyvozuje z té okolnosti, že nebyla s žalobkyni v poměru smluvním, že za škodu neodpovídá, že ji nezavinila. Škůdce jest vždy a ve všech případech za škodu způsobenou zodpověděn, zavinil-li ji. Ani ustanovení §§ 1313 a) a 1315 obč. zák. neosvobozuje přímého škůdce od povinnosti k náhradě škody, jím zaviněné. Ustanovení ta řeší jen otázku, pokud zmocnitel ručí i sám za škodu způsobenou zmocněncem. V tomto směru jest ovšem odvolání žalobců odůvodněno, nikoliv však pokud se domáhají, by bylo uznáno, že nárok žalobní jest celý po právu. Žalobci tvrdí v odvolání opačně k tvrzením v řízení v prvé stolici, že se vyznala žalobkyně v domě G-ové a že příčinou úrazu bylo, že u schodů nebyly dvéře. Tvrzením o tom, že úraz byl přivoděn tím, že nebyly u schodu dvéře, nelze se obírati, ježto je to nedovolená novota. Vzhledem k tvrzení, že žalobkyně se vyznala v domě tom, netřeba se ani obírati zjištěním prvého soudu, zda se dobře nevyznala a stačí — Čís. 7745 —155přihlížeti k tomuto doznání žalobkyně. Vyznala-li se žalobkyně však v domě, tím spíše dlužno přisvědčiti názoru prvého soudu, že úraz svůj spoluzavinila, musilo jí býti známo, že tam nedaleko dveří, do kterých chtěla jíti, jsou schody a měla býti ještě opatrnější, když bylo tma na chodbě a jen hmatáním po zdi se orientovala a schody, s nichž spadla, dle nálezu znalcova od středu dveří L-ové, k níž šla, byly 2 m vzdáleny, což se tímto zjišťuje. Jdouc chodbou ve tmě nedbala žalobkyně opatrnosti v § 1297 obč. zák. stanovené a je za úraz a škodu svou dle § 1304 obč. zák. spoluzodpovědna, jak správně prvý soud již dovodil. Odvolání žalovaného Adolfa G-а. Jest sice přisvědčiti odvolateli, že nelze povinnost k náhradě škody u něho opírati o ustanovení § 1313 a) obč. zák., pokud se týče § 1096 obč. zák. Otázka smluvního poměru a jeho porušení, pokud jde o nájemníky, nemůže zde přijití v úvahu, ježto žalobkyně nájemnicí odvolatelovou není a § 1313 a) obč. zák. výslovně mluví o povinnosti plnění smluvního. Ani ustanovení §§ 4 a 6 domov. řádu nemůže zde přijití v úvahu, ježto zákon ten nestanoví povinnost osvětlovací, nýbrž povinnost, kdo má osvětlovati a kdo je za to zodpověděn. Povinnost osvětlovací může býti uložena buď zvláštním policejním předpisem nebo požadavkem všeobecné opatrnosti. Povinnost k náhradě Škody u odvolatele z ustanovení soudem prvním uváděných nelze vyvoditi. Také ji nelze dovoditi podle § 1311 obč. zák. z přestoupení policejního předpisu, který, jak prvý soud zjistil, neexistuje v tuzemsku. Nesporno však jest, že odvolatel uznával po dlouhá léta nutnost osvětlovati chodby a schody z důvodu bezpečnosti života pro osoby v domě jeho bydlící a že osvětlování se dálo a že sám poučil M-ovou, aby rozsvěcovala 1/4 hod. po západu slunce. Předvídal tedy ve své normální opatrnosti, že by mohla z nevčasného osvětlení vzniknouti někomu škoda. Přes to však nedozíral na to, zda se osvětlení děje včas. Takové zanedbání opatrnosti a neosvětlení může míti za následek stíhání trestní, jak se také v tomto případě stalo, dle nepopřeného tvrzení v žalobě, jeť to opominutí, z něhož snadno nebezpečenství pro život, zdraví a tělesnou bezpečnost lidskou se dá předvídati podle § 431 tr. zák. a ježto v době úrazu nebyly chodby osvětleny, což odvolatel svým nedozíráním na včasnost osvětlení zavinil, je zodpověděn z náhrady škody podle § 1311 obč. zák. a nehledě ani k tomu, je zodpověděn ze zanedbání opatrnosti podle § 1297 obč. zák. Právem tudíž uznal prvý soud, že odvolatel škodu spoluzavinil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných. Důvody: K dovolání Adolfa G-а: Ježto dovolatelé skutková zjištění odvolacího soudu nenapadají, není podle nynějšího stavu věci po stránce skutkové již sporu, že Marie M-ová přivodila — třebaže ne sama, nýbrž spolu s jinými osobami — žalobkynin úraz, protože, byvši dovolatelem zavázána, by v jeho domě 1/4 hodiny po západu slunce rozsvěcovala, své povinnosti řádně neplnila. Dovolatel napadá právní názor odvolacího soudu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že žalobkynin úraz zavinil spolu s Marií — Čís. 7745 —156M-ovou, s odůvodněním, že dal M-ové dosti přesné ponaučení, že na ni též dostatečně dohlížel a že se tudíž nedopustil opomenutí, pro něž by byl odpovědným ze žalobkynina úrazu. Než jeho vývody, že své dohlédací povinnosti s dostatek plnil, jsou v naprostém rozporu se skutkovým, na vlastním seznání odvolatele založeným zjištěním odvolacího soudu, že Marii M-ovou nekontroloval vůbec. Tu se již nelze dále obírati s jeho rozsáhlými vývody, že jeho dohlédací činnost podle zákona postačovala a že bedlivější dohled prakticky nelze na majiteli domu žádati. Názor dovolatelův, že rozkaz daný M-ové, by rozsvěcovala 1/4 hodiny po západu slunce, je s dostatek přesný, vyvrátil zcela případně již druhý soud, zdůrazňuje, že často zejména v mlhavé neb zamračené dny, není ani možno zjistiti, kdy slunce zapadlo. Mimo to může podle okolností přirozeného osvětlení nastati již před západem slunce aneb před uplynutím 1/4 hodiny od něho takové temno, že je rozsvícení v zájmu lidské bezpečnosti naprosto nezbytné. Když tudíž druhý soud seznal, že rozkaz, jejž dovolatel dal M-ové, není dosti přesný a že dovolatel nedozíral na to, zda se osvětlení děje včas, a dále seznal, že v době úrazu nebyly chodby jeho domu osvětleny, ačkoli osvětlení mělo tehdy pro tmu na chodbě v onu dobu již býti, nelze uzříti právního omylu (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) v jeho závěru, že též dovolatel zavinil neosvětlení chodby a je proto také odpověděn z úrazu, jejž žalobkyně utrpěla, a že je tedy také povinen náhradou škody, jež jí z toho vzešla. Okolnost, že dovolatel v trestním řízení nebyl uznán vinným, nemá pro jsoucnost soukromoprávních nároků rozhodného významu, protože předpoklady odsuzujícího výroku pro nějaký trestný čin podle § 431 tr. zák. neb pod. jsou zejména po stránce subjektivní podstatně rozdílné od předpokladů soukromoprávního zavinění podle § 1295 a násl. obč. zák. a osvobozující výrok trestního soudce civilního soudce neváže.K dovolání obou žalovaných: Žalovaná Marie M-ová nenapadla odvolací rozsudek po skutkové stránce a neprovádí dovolání v tom směru, že by z jeho skutkových zjištění neplynulo i její zavinění, nýbrž vylučuje toto spolu se žalovaným G-em jen proto, že o její zavinění vůbec aneb v podstatné části nemůže býti řeči pro výlučné aneb alespoň daleko převážné zavinění žalobkynino. Dovolatelé mají pravdu v tom, že žalobkyně má též sama vinu na svém úrazu. To uznaly též nižší soudy. Ale z toho ještě neplyne, že by tím pozbyla nároku na náhradu škody jí způsobené též cizí vinou, jak lze jasně seznati z ustanovení § 1304 obč. zák. Otázku, zda by o pozbytí jejích nároků mohla býti řeč, kdyby žalobkyně byla, jak dovolání naznačuje, přerušila příčinnou souvislost mezi opomenutím dovolatelů a mezi vlastním úrazem tím, že svůj úraz přivodila ze svobodné vůle aneb alespoň tak hrubou nedbalostí, že by její zavinění v poměru k zavinění odpůrců bylo značně převážné, takže by jejich zavinění vedle jejího nepadalo znatelně na váhu, netřeba tu řešiti, ježto pro úsudek na úmyslné jednání aneb značně převážné zavinění žalobkyně není v rozsudcích nižších soudů skutkového podkladu. Stejně v nich není skutkových zjištění, z nichž by se dalo souditi na jiný určitý poměr mezi obapolným zaviněním sporných stran, zejména na poměr 1:5, jejž dovolání má za případný, aniž však pro něj uvádí nějaké důvody. Použil proto odvolací soud právem ustanovení poslední věty § 1304 obč. zák. o dělení škody stejným dílem.