— Čís. 8032 —
692
Čís. 8032.
Advokátní tarif.
Sazbami advokátního tarifu není dotčeno právo účastníků smluviti se o výši odměny.
Za nadprůměrné úkony nelze při společenství v rozepři přisouditi méně, než činí sazební odměna s přirážkou za společenství v rozepři. Přirážku tu nelze přiznati z položek pracovních odměn, byly-li přiznány vyššími částkami, než jsou stanoveny v sazbách.
(Rozh. ze dne 10. května 1928, Rv I 984/27.)
Žalující advokát domáhal se na žalované obci nedoplatku palmárního účtu 13396 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud přisoudil žalobci pouze 6868 Kč.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce, k dovolání žalované zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní v rozsahu zrušení dále jednal a nový rozsudek vynesl. K dovolání žalobcovu odvětil
v důvodech:
Žalobce opírá své dovoláni o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Spatřuje je předně v tom, že odvolací soud se nedržel při posuzování přiměřenosti žádaných odměn posudku advokátní komory, který podala podle § 28 písm. f) advok. řádu, a kterým jsou veškeré položky účtu prohlášeny za úplně přiměřené. Poukazuje i k tomu, že obecní úřad v B. oznámil, že se bezvýjimečně podrobuje výroku advokátní komory a dokládá, že sám před zahájením sporu žádal výbor advokátní komory za rozhodnutí, k němuž prý nedošlo pouze proto, že žalovaná obec neučinila proti advokátní komoře prohlášení, že se bezpodmínečně podrobuje jejímu výroku a nikoli z důvodu uvedeného soudem druhé stolice, že on se nepodrobil výroku advokátní komory. Výtku tuto činí neprávem. Z toho, co žalobce sám uvedl, plyne, že strany neprojevily к výboru advokátní komory, že — Čís. 8032 —
693
se dohodly na rozhodčím výroku komory, takže následkem toho skutečně nedošlo k jejímu rozhodčímu výroku. Co pak se týče posudku o přiměřenosti jednotlivých položek palmárních, jejž si soud první stolice od advokátní komory vyžádal, nutno poukázati k tomu, že soud nebyl posudkem tím vázán a že nepřihlížel právem k posudku tomu, když podle § 17 adv. ř. má míra odměny advokátovy za ztrátu času a námahu býti určena advokátním tarifem a když podle zákona ze dne 18. února 1921, čís. 78 sb. z. a n. vláda vydala nařízeními ze dne 30. března 1921, čís. 142 sb. z. a n. a ze dne 3. května 1923, čís. 95 sb. z. a n. po slyšení advokátních komor sazby pro výkony advokátů, jež lze průměrně oceniti. Těmito sazbami není sice dotčeno právo účastníků smluviti se o výši odměny, avšak strany, jak nesporno, nedohodly se o výši odměny, a proto bylo povinností soudu, stanoviti je podle sazby, a pokud to nebyly výkony průměrné, podle jich přiměřenosti k vynaložené námaze a ke ztrátě času. Ustanovujeť § 17 cit. vlád. nařízení: »Vyšší odměna, než jest ustanovena v sazbě, má býti určena za výkony, které nelze průměrně oceniti, na příklad vyžadují-li nadprůměrné námahy nebo ztráty času studiem sporných otázek neb obsáhlého procesního materiálu, zejména ve sporech manželských, rodinných, nejsou-li jednoduché.« § 2 cit. nařízení stanoví: »I když nebyla smluvena vyšší odměna, může advokát od své strany požadovati odměnu vyšší, než jest v sazbě uvedena, pokud jest to odůvodněno zvláštními okolnostmi nebo zvláštními příkazy strany.« Právem proto stanovil odvolací soud samostatně a odchylně od posudku advokátní komory odměny za jednotlivé výkony, řídě se zásadami tuto uvedenými. Dovolatel dále vytýká, že mu odvolací soud nepřiznal 100% přirážku za společenství v rozepři k odměnám nad sazbu vyměřeným. To činí rovněž neprávem. Stanoviť § 7 vlád. nařízení ze dne 3. května 1923, čís. 95 sb. z. a n., že náleží advokátu, jsou-li na té neb oné straně společníci v rozepři, za každého společníka, prvého nepočítajíc, další odměna ve výši 10% použitých položek prvého oddílu (A) sazby, nejvýše 100%, a § 17 odst. 3 téhož nařízení stanoví: »Za výkony sazbě nepodrobené, nebudiž přisouzena odměna nižší, než jest stanovena v sazbě za obdobné úkony.« Z toho ovšem plyne, jak dovolatel správně zdůrazňuje, že za úkony nadprůměrné tam, kde je více společníků v rozepři, nelze přisoudíti méně, než činí odměna sazební připočítajíc k tomu přirážku za společenství. Když tedy odvolací soud přisoudil za jednotlivé úkony řízení odvolacího a dovolacího odměny vyšší než tarifní, nepochybil, když k nim nepřičetl přirážku za společenství, pokud ovšem odměny ty nebyly nižší, než by byly odměny podle sazby s přirážkou za společníky. Že přirážka netýká se položek uvedených pod В а С sazebníku, v tom dlužno dovolateli přisvědčiti, nelze mu však dáti za pravdu, že přirážka má býti přiznána za položky pracovních odměn vůbec, i když jsou přiznány částkami vyššími, než jsou stanoveny v sazbách. To by se příčilo doslovu § 7 cit. nařízení, podle něhož další odměna za společníky se má dáti příslušným procentem použitých položek prvého oddílu (A) sazby, tedy položek podle sazby použitých, sazbu nepřevyšujících. Že odvolací soud přisoudil žalobci za — Čís. 8033 —
694
některý výkon částku menší, nežli činí sazba s přirážkou za společer ství, dovolatel ani sám netvrdí. Vidí-li pak porušení § 273 c. ř. s. v tom, že mu přisoudil odměnu, která není nijak značně vyšší, než sazba s přirážkou, bylo jeho věcí, by naznačil položky, jichž přísudkem se cítí býti stižen, by naznačil, kterým přísudkem není vystižena mimořádnost prací, již odvolací soud jinak uznává. Když dovolatel svou výtku v tom směru nijak nespecifikuje, jest jeho dovolání v tom směru nejasným a nedosti určitým a nelze k výtce té přihlížeti (§ 506 c. ř. s.).