Čís. 7822.

Pří přerušení sporu podle zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. dlužno posuzovati přípustnost rekursu podle všeobecných předpisů §§ 514 a 528 c. ř. s., nikoliv podle § 192, druhý odstavec, c. ř. s. — Čís. 7822 —
319
Byly-li strany za jedno v tom, že, platí-li pro žalobní nárok příročí, má býti spor za jeho trvání přerušen, netřeba se zabývati otázkou, zda by důsledkem příročí neměla býti žaloba pro tentokráte zamítnuta.
Jde o pohledávku za bankou, podléhající příročí, byly-li bance odevzdány peníze k splnění určitých závazků.
Úpadkové přednostní právo pohledávky převzaté ku placená nemůže nic změnili v pořadí věřitelů v úpadku dlužníka převzavšího dluh.
Bylo-li v trhové smlouvě ujednáno, že dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti zapraví prodatel z peněz, jež si za tím účelem zadržel a vzal do úschovy, vznikl nárok kupitele (vyměřovacího úřadu) na zaplacení dávky prodatelem již uzavřením kupní smlouvy.
(Rozh. ze dne 1. března 1928, R I 115/28.)
Spor žalobce proti bance o zaplacení peněžité pohledávky soud prvé stolice k návrhu žalované přerušil podle § 4 a 5 zákona ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. Důvody: Žalobci zakládají žalobní nárok, by žalovaná banka zaplatila jim, po případě za ně inspektorátu pro zemské dávky v Praze 324641 Kč s příslušenstvím, na úmluvě, jež podle tvrzení žalobců byla uzavřena mezi žalobci a žalovanou bankou při tom, když František Н. prodal polovinu domu druhému žalobci. Z tvrzení žalobců, z korespondence jimi předložené a z uvěřeného opisu trhové smlouvy je zřejmo, že žalobci tvrzená úmluva se žalovanou bankou byla uzavřena dne 9. května 1923. Žalovaná banka odvolává se na to, že povoleno jí bylo příročí, a předložila ověřený opis výnosu ministerstva financí ze dne 3. srpna 1923, jímž k ochraně zájmů banky i jejích věřitelů bylo jí zapovězeno plniti závazky a přijímati nové vklady. V zákazu tom, vydaném na základě vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919, čís. 660 sb. z. a n. a ze dne 22. prosince 1922, čís. 393 sb. z. a n. jest stanoveno, že zákaz týká se pohledávek, jež vznikly před vydáním zákazu a jež by, kdyby byl vyhlášen úpadek, náležely do 3 třídy úpadkových věřitelů. Platnost tohoto příročí prodloužena byla výnosem ministerstva financí ze dne 24. června 1927, čís. 65421/1927-111 až do 31. prosince 1927. Na místo vládních nařízení, na jichž základě bylo povoleno příročí žalované bance, nastoupil zákon ze dne 10. října 1924, čís. 240 sb. z. a n. obsahující v § 4 rovněž ustanovení, že příročí stíhá toliko ty pohledávky, které vznikly před jeho účinností a v úpadku by náležely do třetí třídy. Poněvadž úmluva, na níž se žalobní nárok zakládá, učiněna byla dne 9. května 1923 a příročí žalované bance bylo poskytnuto dne 3. srpna 1923, jde o pohledávku vzniklou před jeho účinnosti. Okolnost, že platební rozkaz, jímž dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti byla vyměřena, vydán byl teprve později, v úvahu nepřichází, neboť právní nárok žalobců proti žalované bance vznikl smlouvou ze dne 9. května 1923 a právní nárok inspektorátu pro zemské dávky na její zaplacení vznikl převodem nemovitosti z téhož dne. Nárok, který je žalobci uplatňován, patřil by do 3 třídy úpadkových věřitelů. Nejde tu o nárok na vyloučení podle § 44 konk. ř., jak vychází ze žalobní prosby. — Čís. 7822 —
320
Žalobci nedomáhají se vyloučení sumy peněžité, nýbrž zaplacení. Rekursní soud zamítl návrh žalované na přerušení sporu. Důvody: Stížnosti nelze upříti úspěch, pokud tvrdí, že jde v souzeném sporu o nárok, jenž by nepatřil v úpadku do třetí třídy věřitelské (§ 53 konk. ř.). Podle přednesu žalobců a podle jasného znění žaloby není zažalovaný nárok pohledávkou snad z obchodního spojení, nejde ani o peníze zapůjčené, nýbrž jedná se o peníze, které žalované bance vůbec nepatří, které jí byly jen svěřeny, s nimiž nesměla disponovati, poněvadž byly u ní ponechány v úschově do té doby, až bude známo, kolik činí dávka z přírůstku, k jejíž úhradě uložené peníze hned od prvopočátku byly určeny. Nárok na vyloučení podle § 44 konk. ř. nemusí býti opírán o věcné právo, může býti odvozován i z jiného důvodu (na př. z protiprávního jednání atd.), předpokládá se toliko, že to, co má býti vyloučeno, jest v podstatě a může býti odlišeno. Není tu tedy všech předpokladů pro přerušení řízení podle §§ 4 a 5 cit. nař. a bylo proto stížnosti vyhověno a změnou napadeného usnesení návrh na přerušení řízení zamítnut. Pokud však stěžovatelé tvrdí, že žalobou uplatňovaný nárok vznikl až po povolení příročí, nejsou v právu. Trhová smlouva, jíž František H. prodal Antonínu F-ovi své reality, uzavřena byla 9. května 1923. Nárok žalobců, by dávka z přírůstku hodnoty zaplacena byla z peněz, které si žalovaná za tím účelem zadržela a do úschovy vzala, vznikl při uzavření této trhové smlouvy. Rovněž nárok inspektorátu pro zemské dávky vznikl uzavřením této trhové smlouvy.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Mezi stranami jest spor o to, zda zažalovaný nárok jest postižen příročím, nařízeným pro žalovanou banku výnosem ministerstva financí ze dne 3. srpna 1923 podle vládního nařízení ze dne 19. prosince 1919 čís. 660 sb. z. a n. a podle zákona z 10. října 1924 čís. 240 sb. z. a n. Za jedno jsou strany v tom, že, platí-li pro žalobní nárok příročí, má býti spor na dobu jeho trvání přerušen. Poněvadž i v tomto směru platí zásada, že strany jsou pány rozepře, ano nejde o zmatečnost, netřeba se zabývati otázkou, zda by důsledkem příročí nemělo býti zamítnutí žaloby pro tentokráte. Ačkoliv dovolací rekurs čelí proti usnesení, jímž bylo odepřeno přerušiti řízení, nelze o jeho přípustnosti pochybovati. Předpis § 192 druhý odstavec c. ř. s., jenž v takových případech rekurs vylučuje, platí jenom pro přerušení rozepře podle §§ 190 a 191 c. ř. s., při přerušení podle zvláštních zákonů dlužno přípustnost rekursu, pokud není jimi samými nic jiného ustanoveno, posuzovati podle všeobecných předpisů §§ 514 a 528 c. ř. s. Ve věci samé jest dovolací rekurs opodstatněn. Podle žaloby a připojených k ní dokladů ujednala žalovaná banka v květnu 1923 se žalobci, že převezme kupní cenu, připadající na prvního žalobce z domu prodaného druhému žalobci, zaplatí z ní určité dluhy prvního žalobce a zbytek súčtuje na svou pohledávku. Mezi závazky, jež banka měla z kupní ceny vyrovnati, byla i dávka z přírůstku hodnoty, dodatečně vyměřená na 3246 Kč 41 h. Banka jí dosud nezaplatila, pročež domáhají se žalobci, by ji zaplatila buď k rukám jejich právního zástupce nebo přímo zemskému inspektorátu v Praze. Žalobci osobují si tím proti žalované bance smluvní nárok na peněžité plnění, jenž vznikl již v květnu 1923, tedy před nařízením příročí, a v úpadku by náležel do třetí třídy úpadkových pohledávek. Nároky takové jsou i podle výnosu nařizujícího příročí pro žalovanou banku, i podle vládního nařízení čís. 660/19 sb. z. a n. i podle zákona čís. 240/24 sb. z. a n. postiženy příročím. Rekursní soud upírá zažalovanému nároku povahu pohledávky jež by v úpadku byla pohledávkou třetí třídy, poněvadž prý jde o peníze, jež byly bance jenom svěřeny do té doby, než bude dávka z přírůstku hodnoty vyměřena, a žalobci by měli v případě úpadku nárok na jejich vyloučení z úpadkové podstaty podle § 44 konk. ř. Avšak svěřenými penězi, jež ve skutečnosti nenáležejí bance, nýbrž třetím osobám, jsou také bankovní vklady, aniž lze pochybovati, že pohledávky ze vkladů byly by v úpadku pohledávkami třetí třídy, a že právě výplata starých vkladů byla nařízeným příročím zakázána. O úschově, jež by mohla býti důvodem vylučovací žaloby podle § 44 konk. ř., bylo by lze mluviti jenom, kdyby určitá suma peněžitá byla odevzdána bance zvlášť odpočítaná s příkazem, by byla uschovávána odděleně od ostatních jejích peněz. Nic takového nebylo v souzeném případě smluveno, naopak hotové peníze odevzdané žalované bance nestačily vůbec k zaplaceni všech závazků, jež se banka uvolila zaplatiti, neboť větší část kupní ceny byla bankou uvěřena kupiteli domu jako zápůjčka. Banka směla naložiti a naložila s kupní cenou jako se svým majetkem proti tomu, že převzala určité peněžité závazky k zaplacení ze svého. Zvláštního deposita, jež by v případě úpadku mohlo býti vyloučeno jako nenáležející do úpadkové podstaty, nikdy nebylo, dávka z přírůstku hodnoty měla býti zaplacena ze jmění banky, v případě úpadku musila by býti zaplacena z úpadkové podstaty, byla by tedy pouhou úpadkovou pohledávkou, a to pro nedostatek podmínek, pro něž by mohla býti zařaděna do první neb druhé třídy, pohledávkou třídy třetí. Jsouc veřejnou dávkou náležela by arci v úpadku žalobců podle § 52 konk. ř. do třídy druhé, neboť žalobci jsou k jejímu zaplacení osobně povinni podle zákona, ale žalovaná banka není k placení zavázána zákonem, nýbrž smlouvou podle § 1404 obč. zák. V poměru k bance nejde o veřejnou dávku, nýbrž o obyčejný smluvní závazek. Úpadkové přednostní právo pohledávky převzaté ku placení nemůže nic změniti na pořadí věřitelů v úpadku dlužníka převzavšího dluh, neboť toto pořadí jest upraveno donucovacími zákonnými předpisy, a podle těchto předpisů mohou do druhé třídy úpadkových pohledávek býti zařaděny toliko veřejné dávky, k nimž jest dlužník povinen podle zákona. Že nárok žalobců vznikl před nařízením příročí, dolíčily správně již oba nižší soudy. Nárok jest tudíž příročím postižen, a musilo býti vyhověno návrhu, by usnesení prvního soudu bylo obnoveno a řízení na dobu příročí přerušeno.

Citace:

č. 7822. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 346-349.