Čís. 8054.

Bývalý c. k. rakouský erár má právní osobnost.
(Rozh. ze dne 18. května 1928, R II 164/28.)
Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě proti bývalému c. k. rakouskému eráru. Odvolací soud zrušil řízení po doručeni žaloby a rozsudek prvého soudu pro zmatečnost a odmítl žalobu. Důvody: Žalující strana nastupuje žalobou proti býv. c. k. eráru rakouskému. První otázkou je tedy, lze-li tomuto žalovanému přiznati právní osobnost. První stolice přisvědčuje k této otázce a důvod shledává především ve vládním nařízení ze dne 4. června 1919, čís. 313 sb. z. a n. Toto nařízení se však o jsoucnosti býv. c. k. eráru vůbec nezmiňuje. Myslí-li první stolice, že československá vláda nebyla by finanční prokuratuře uložila povinnost zastupovati c. k. erár, kdyby jeho právní osobnost dále netrvala, mohla by míti pravdu, kdyby bylo lze říci, že vláda neměla jinak důvodu k vydání uvedeného nařízení. To však tvrditi nelze. Vláda mohla důvod takový spatřovati v různých ohledech, zejména v tom, by nedocházelo ku provádění sporných jednání a vydávání rozhodnutí ve věcech osobnosti již neexistující. Ostatně ani nařízením ani zákonem nebylo by lze řešiti tuto otázku. Jde o otázku mezinárodněprávní. je jisto, že se monarchie rakousko-uherská rozpadla. Podle norem mezinárodního práva znamená to, že býv. c. k. erár zanikl a ho tu již není. Tak L. Oppenheim: »Mezinárodní právo«, Jaroslav Kallab: »Příručka ku přednáškám o mezinárodním právu«, Antonín Hobza: »Právo mezinárodní«. Stejně mírová smlouva St. Germainská ze dne 10. září 1919, čís. 507/1921 sb. z. a n., kde se výslovně v uvozovací klausuli uvádí, »že býv. mocnářství rakousko-uherské přestalo nyní trvati«. O právní osobnosti žalované strany nemůže býti tedy řeči. Následkem toho nelze mluviti ani o její pasivní legitimaci nebo procesní způsobilosti a první stolice neměla proto po doručení žaloby další řízení prováděti a měla žalobu odmítnouti. — Čís. 8054 —
726
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by nepřihlížeje k důvodu, z něhož rozsudek prvého soudu a řízení jemu předcházející od doručení žaloby počínaje zrušil a žalobu odmítl, o odvolání žalované strany znova rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud oduznal žalovanému bývalému c. k. eráru rakouskému právní osobnost v rozporu s platnými předpisy. Nařízení vládní ze dne 4. června 1919, čís. 313 sb. z. a n. nařizuje v § 2, že jmění aktivní i pa- sivní a záležitosti bývalého c. k. eráru, pokud jsou v čsl. území, mají býti finančními prokuraturami v posavadním rozsahu dále zastupovány, ovšem s odmítnutím jakéhokoliv právního nástupnictví čsl. státu; v § 3, že stejným způsobem zastupovati jest jmění v § 2 uvedené, které není v území čsl. státu v případech, kde jde o očividný zájem státu toho, zejména, kde jest toto jmění pokládati za součást likvidační podstaty, a ještě v § 4 a 5 jsou předpisy ohledně zastupování majetku a oprávnění bývalého eráru. Poněvadž jde o právní závazek bývalého rak. c. k. eráru z úrazu, jenž se sběhl při provozu jeho železnice na území nynějšího čsl. státu, jde o pasivní záležitost býv. c. k. eráru, spadající pod § 2 a musí záležitost tu tedy finanční prokuratura zastupovati. Tím však také uznán jest býv. c. k. erár nutně za právní osobnost, poněvadž by to bylo samo s sebou v rozporu, ustanovovati úřad к jeho zastupování, kdyby osobností nebyl, a již tím je celá otázka vyřízena. Ale i samy o sobě jsou vývody odvolacího soudu omylné. Pravda sice, že Rakousko se rozpadlo, ale není správné, že bývalý c. k. erár tím zanikl tak, že ho již není. V pravdě je celý rozdíl vyjádřen přívlastkem »bývalý«, ale bývalost nikdo nepopírá; rozhodno jest, že, jak § 3 cit. vl. nař. výslovně uznává, zbyla tu po něm likvidační podstata, která, tvoříc samostatný soubor práv a závazků, jest právní osobností, jež může vystupovali před soudem, zrovna tak, jako každá jiná likvidační podstata, na př. likvidační podstata zbývající po zániku spolku nebo společnosti, ba jako vůbec každá podstata, na př. podstata úpadková, pozůstalostní a pod. V souhlasu s tím stanovil také sám zákon ze dne 23. července 1919, čís. 440 sb. z. a n. příročí pro pohledávky vzniklé proti tomuto c. k. eráru před 28. říjnem 1918 a přerušení sporů pro ně až do ukončení likvidace býv. Rakouska-Uherska, kterýž zákon nesporně vztahoval se i na nárok žalobcův, jak již zdejší rozhodnutí ze dne 23. února 1927 z toho hlediska nutně vycházelo. Dokonce bylo tedy zbytečné zanášeti sem otázky mírové smlouvy Saint Germainské, ale když se stalo, i ona dokazuje správnost hořejšího stanoviska. Čl. 203 jedná, pominou-li se dluhy finanční, v čís. 2 al. 3 o závazcích bývalého eráru rakouského »sjednaných« před 28. červencem 1914, a čl. 205 al. 7 o závazcích »sjednaných« za války a oba ukládají zodpovědnost za ně ovšem jen nynější republice Rakouské. Jsou-li však jen závazky sjednané, dle autentického francouzského textu engagements contractés, kamž spadají jen závazky ex contracto a nejvýše ještě quasi ex contracto, uvaleny na nynější Ra- — Čís. 8055 —
727
kousko, zůstává celá řada závazků, za než ani nynější Rakousko neručí, a které tedy zůstávají odkázány na bývalý rak. erár, na jeho likvidační podstatu, a to jsou zejména mimo závazky z obohacení, též závazky typu ex delicto a quasi ex delicto, zvláště tedy též závazky ze zákonného povinného ručení (t. zv, ručení za výsledek), tedy i závazek, o nějž v tomto sporu jde. Při stanovisku odvolacího soudu byl by žalobce úplně ex lex, visel by se svým nárokem ve vzduchu, neboť by nebylo nikoho, proti komu by jej mohl uplatnovati, což je situace v právním řádě nemožná.

Citace:

Čís. 8054. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 753-755.