Čís. 7985.

Nezdatnost zřízencovu (§ 1315 obč. zák.) dlužno spatřovati v tom, že vzav s sebou psa do holírny, sňal tnu tam náhubek a nedržel ho na šňůře.
Chovatelem zvířete (§ 1320 obč. zák.) jest, kdo je má u sebe po nějakou dobu, vykonává k němu práva, jež plynou z jeho skutečného chování a rozhoduje při tom i o způsobu, jak má býti zvíře opatřeno z důvodu veřejné bezpečnosti. Chovatel zvířete nemusí býti jeho vlastníkem.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1928, Rv I 1553/27.)
Žalobce byl pokousán psem žalovaného, jejž přivedla kuchařka žalovaného do žalobcovy holírny. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok na odškodnění třemi čtvrtinami po právu, odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobcovo, dovolání žalovaného nevyhověl. V tomto směru uvedl v
důvodech:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů podle § 503 čís. 2, 3, 4 c. ř. s., jež provádí společně, a snaží se v do-
Civilní rozhodnutí X. 39 — Čís. 7985 —
610
volaní dolíčiti: 1) že Anna D-ová, jíž byl pes svěřen k opatrovaní, není osobou nezdatnou, a 2) že žalovaného nelze považovali za chovatele psa po rozumu § 1320 obč. zák.
Na nezdatnost Anny D-ové k opatrovaní psa usoudily oba nižší soudy plným právem ze zjištěných skutečností, že vodila psa vlčáka do místnosti holičské, ač to bylo úředně zakázáno, že dopustila, aby tam byl psu sňat košík přes to, že byla nařízena zostřená kontumace, a že nedržela v holírně psa na šňůře. Tvrdí-li se v dovolání, že šlo o ojedinělé nedopatření Anny D-ové, z něhož nelze ještě souditi na její nezdatnost, přehlíží dovolatel, že Anna D-ová sama jako svědkyně uvedla, že psovi byl náhubek snímán pokaždé, když s ním byla u O., a že se tam zdržoval bez šňůry, takže nešlo jen o případ ojedinělý. Toto zjištěné jednání Anny D-ové jest takového rázu, že z něho vyplývá její zřejmá nezdatnost k opatrování psa. Skutečnosti, na. něž se poukazuje v dovolání, že D-ová psa znala, že s ním denně zacházela, že byla spolehlivá a že se jí ještě nic nepřihodilo, takže prý nebylo příčiny k pochybnosti, že by na psa náležitě nedohlížela a že by nedbala daných pokynů, jsou nerozhodné, ano bylo zjištěno, že se při opatrování psa dopustila takové hrubé bezstarostnosti, ze které nepochybně plyne, že byla osobou nezdatnou k opatrování psa а k dohledu nad ním (§ 1315 obč. zák.).
Pokud se dovolání snaží dovoditi, že chovatelem psa není žalovaný, nýbrž jeho manželka, stačí odkázati na bezvadná zjištění nižších soudů, že žalovaný jako přednosta domácnosti psa u sebe mel a trpěl, by pes byl z jeho prostředků opatřen, živen a chován, že se také staral o jeho opatrování, zejména vodil ho na procházku a že spolu se svou manželkou určoval všeobecný pořádek v příčině psa. Nezáleží na tom, zda se žalovaný staral o psa neustále či jen občas, více či méně, a jest proto bezvýznamnou výtka protispisovosti opřená o to, že prý nebyly vzaty v úvahu svědecké výpovědi, ze se žalovaný stará o psa jen málo, protože přichází domů jen v poledne a večer, a že při dozoru na psa a jeho opatrování nezaujímá mezi příslušníky domácnosti význačného postavení. K vývodům dovolání po stránce právní sluší uvésti, že chovatelem zvířete podle § 1320 obč. zák. — totiž osobou za zvíře po zákonu zodpovědnou — jest rozuměti toho, kdo po nějaký čas zvíře u sebe má, vykonává k němu práva, jež plynou z jeho skutečného chování, a rozhoduje při tom i o způsobu, jak má býti zvíře opatřeno z důvodu veřejné bezpečnosti. Vlastníkem zvířete chovatel býti nemusí, neboť zákon v § 1320 obč. zák. klade váhu jedině na skutečné chování zvířete a ne na vlastnické právo k němu. Rozhodnouti o tom, zdali určitá osoba jest chovatelem zvířete po rozumu zákona, jest v jednotlivých případech ponecháno výkonu soudnictví. V souzeném případě byl nižšími soudy ze zjištěných skutečností právem vyvozen závěr, že žalovaného jest považovati za chovatele psa podle § 1320 obč. zák., a právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze ani po této stránce nic. vytýkati.

Citace:

Čís. 7985. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 637-638.