Čís. 7758.

Pro nárok manžela, jenž nemá viny na rozluce, podle druhé věty § 1266 obč. zák., jest lhostejno, zda rozluka byla vyslovena rozsudkem či usnesením a zda si při rozluce vyhradil nárok na výživné.
(Rozh. ze dne 4. února 1928, Rv I 1589/27.)
Rozloučená manželka domáhala se na manželi placení výživného z důvodu odškodnění podle § 1266 obč. zák. Procesní soud prvé stolice uznal nárok žalobkyně na odškodnění za oprávněný a přisoudil jí výživné měsíčních 500 Kč. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že přisoudil žalobkyni na výživném jen 250 Kč měsíčně a uvedl mimo jiné v důvodech: Žalobkyně domáhá se projednávanou žalobou výživy z důvodu odškodnění po rozumu § 1266 obč. zák. Prvá stolice uznala nárok žalobkyně na odškodnění po rozumu § 1266 obč. zák. za oprávněný. Názor tento napadá žalovaný, namítaje, že v souzeném případě nepřicházejí ustanovení § 1266 obč. zák. k platnosti, poněvadž jak rozvod, tak i rozluka, provedená cestou nespornou na základě žádosti podle § 17 rozl. zákona a nikoliv rozsudkem, jak žádá výslovně § 1266 obč. zák., uskutečněny byly již za platnosti rozlukového zákona, že žalobkyně v řízení rozlukovém cestou nespornou měla právo odepříti svolení k rozluce z důvodu, že není rozhodnuto o úpravě výživného, po případě, že si měla právo na výživné vyhraditi, a že, neučinivši tak, pozbyla práva žádati odškodnění po rozumu § 1266 obč. zák. V rozhodnutí ze dne 23. července 1925, R I 610/25, sb. čís. 5189 zabýval se nejvyšší soud podobným případem jako je projednávaný; v důvodech rozhodnutí se výslovně praví, — Čís. 7759 —
194
že, byl-li do povolení rozluky pojat výrok o vine manžela na rozluce, výrok ten rozloučené manželce zajišťuje plné zadostiučinění podle § 1266 obč. zák. Nejvyššímu soudu při vyslovení tohoto právního názoru bylo a musilo býti zajisté povědomo, že § 1266 obč. zák. mluví toliko o rozloučení manželství rozsudkem, a, byl-li toho názoru, že i při rozvodu a rozluce provedených již za platnosti rozlukového zákona, provedena-li rozluka usnesením a do výroku pojato, že se manželství rozlučuje z viny manžela, manželce bezvinné nárok na zadostiučinění podle § 1266 obč. zák. přísluší, vysvětluje se to tím, že občanský zákon rozluky usnesením neznal, tak že i takové rozloučení manželství, jež se stalo usnesením, byl-li do něho pojat výrok o vině manžela na rozluce, jak tomu jest v souzeném případě, manželce na rozluce nevinné zachovává nárok na odškodnění podle § 1266 obč. zák. Pokládá proto odvolací soud za správný právní názor procesního soudu, že v souzeném případě žalobkyni nárok na zadostiučinění přísluší, a připojuje se k němu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolací soud poukazuje na svá rozhodnutí čís. 1705 a 5189 sb. n. s., v nichž nepřímo projednána byla otázka, jež se řeší tímto sporem. § 1266 obč. zák. ani ve svém dosavadním znění není na překážku nároku vymáhanému žalobou. Zákon neklade důraz na to, by se rozluka stala rozsudkem, nýbrž rozeznává jen mezi případy výslovně v něm uvedenými. Uzákoněním manželské novely čís. sb. 320/19 umožněna jest rozluka i usnesením, jež, pokud jde o § 1266, má týž účin jako rozsudek tam vytčený, třeba nebylo to v zákoně vytčeno výslovně. Vyplývá to z věci samé. Záleží jedině na tom, že došlo k rozluce z viny manžela, na němž domáhá se nevinný manžel náhrady škody podle tohoto §, neboť jen na tuto skutečnost poukazuje příslušné ustanovení § 1266 jako na zásadní náležitost sporného nároku, kdežto formální způsob rozluky, rozsudek, byl tehdy věcí samozřejmou. Pro tento případ postačí, že bylo na rozluku uznáno výslovně z viny žalovaného, byť se tak stalo usnesením. Nezáleží ani na tom, zdá si žalobkyně i pří rozluce vyhradila nárok na výživu, neboť ani v opačném případě nemohla býti zbavena náhradního nároku podle § 1266 obč. zák., když zákon nestanovil tak výslovně.

Citace:

č. 7758. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 221-222.