Čís. 7802.

I jediné ztýrání jest důvodem rozvodu, stalo-li se způsobeni brutálním. Důvodem rozvodu jest též, dopustí-li se strana jednoho zlého nakládání a jindy citelného ublížení (uražení).
(Rozh. ze dne 23. února 1928, Rv 1 862/27.)
Manželka žalovala manžela o rozvod manželství od stolu a lože z viny manžela, ježto ji manžel tak surově ztýral, že musela vyhledati lékařskou pomoc. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Pravda, že zákon předpokládá těžká nakládání (schwere Misshandlungen), mluvě v množném čísle, ale tím nemá býti řečeno, že by za žádných okolností nestačilo těžké nakládání nastalé jen jednou, nýbrž že by vždy bylo nutno, by se to opakovalo či stalo vícekráte. Záleží zajisté na tíži ublížení tělesného, neboť je-li velmi těžké a tudíž nebezpečné, nemůže se od postižené strany žádati, by se vystavila tomu nebezpečí ještě vícekráte a odnesla si tak po případě trvalou památku. Zákon ovšem počítal i s ublížením bez následků nebo s následky zcela lehkými a tu mu ovšem nestačil případ jediný, nýbrž musil vyžadovati, by se to bylo opakovalo, má-li to tvořiti důvod rozvodu. Přijde tedy všecko na povahu případu a okolnosti. V souzeném případě musí stačiti ztýrání, jehož se žalovaný dopustil dne 5. června 1926, když bylo tak brutální, jak na základě výpovědi lékaře nižší stolice zjistily. Než nehledě k tomu, byl by tu důvod rozvodu pro žalobkyni, i kdyby bylo zlé nakládání ono bývalo tak neškodné, jak je žalovaný líčí. Zákon totiž jako důvody rozvodu uvádí těžká zlá nakládání neb velmi citelná, opětovaná ublížení roz. zvláště urážky, v obou případech tedy žádá sice opětování, ale poněvadž obojí tento důvod je stejné váhy, tedy v duchu a smyslu zákona je tu důvod rozvodu také, když strana se dopustí jednoho zlého nakládání a jindy citelného ublížení (uražení), neboť i pak má to tu váhu, jakoby jedno nebo druhé bylo opakováno. Když tedy vedle jednoho ztýrání zjištěného oběma nižšími stolicemi odvolací soud zjišťuje ještě nadávky »bestie, blázne« (nikoli tedy pouze »blázne«, jak dovolání praví), tu i kdyby tyto nadávky byly se staly pouze jednou, což ze zjištění odvolacího soudu není ovšem přesně zřejmo, ježto to zjišťuje na základě výpovědi žalovaného samého, jenž praví, že možná, že »pronesl nadávky bestie a blázen« a nikoli na základě výpovědi žalobkyně, jež potvrdila, že jí po 8. květnu 1926 nadával skoro denně bestie a blázen, tedy ono ztýrání a tyto nadávky za důvod rozvodu úplně stačí. Co se týče ztýrání, nemůže se žalovaný vyviňovati tím, že mu manželka nechtěla vydat oblek a prádlo (klíč ke skříni), když chtěl jeti do Prahy na sjezd. I kdyby tomu tak bylo, nelze to ztýrání omluviti. Mimo to má svědkyně F-ová, jíž nižší stolice úplně věří, ve své za pravdu přijaté výpovědi také udání, že žalobkyně žalovaného žádala, by ji vzal s sebou, že mu nebude překážet, že bude u příbuzných, ale on že jí odbyl, že ocásek nepotřebuje. Jest míti za to, že kdyby byl žalovaný prosbu žalobkyně, pronesenou v nejslušnějším tónu, splnil, aneb aspoň ji nebyl tak urážlivě odmítl, bylo by zajisté k žádnému nedorozuměni nedošlo.

Citace:

č. 7802. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 308-309.