Čís. 7721.

Při stanovení hodnoty podniku (§ 1409 obč. zák.) nepřichází v úvahu peníz, tvořící odstupné za najaté místnosti. Jde o »zapravení dluhu« ve smyslu § 1409 obč. zák., převzal-li přejímatel podniku dluhy předavatelovy dohodou s věřiteli, podle níž dal jednomu z věřitelů směnku, s druhým pak ujednal, že bude spláceti dluh jednak v hotovosti, jednak ve zboží.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1928, Rv I 865/27.)
Žalující firma domáhala se na žalovaném majiteli továrny zaplacení dluhu z důvodu ručení podle § 1409 obč. zák. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání nelze upříti oprávněnost, neboť odvolací soud neposoudil věc po právní stránce správně. Žalobkyně opírá žalobu o ustanovení § 1409 obč. zák., podle něhož žalovaný jako přejímatel podniku Karla В-a odpovídá za jeho dluhy náležející k podniku. Tomuto nároku odporuje dovolatel námitkou, že jest zbaven tohoto ručení, poněvadž zapravil na takových dluzích již tolik, kolik činí hodnota převzatého podniku. Řešiti bylo tudíž otázku hodnoty podniku a další otázku, zda tato hodnota jest vyčerpána dluhy žalovaným zapravenými. Podle znaleckého posudku položily soudy nižších stolic při určení hodnoty podniku za základ 60000 až 70000 Kč. Poněvadž však znalec udal, že v tom jest obsaženo 20000 Kč, jež znalec počítá jako odstupné za najaté místnosti, pokud se týče jako nájemní hodnotu těchto místností, odečetl procesní soud prvé stolice tuto částku od hodnoty podniku, kdežto odvolací soud nepovažuje toto odečtení za opravedlněné a určil hodnotu podniku na 70000 Kč. Při tom vychází z názoru, že hodnotu práva nájemního dlužno pojmouti do celkové hodnoty podniku, s nímž přešlo nájemní právo z dosavadního nájemce Karla В-a na žalovaného. Tomuto názoru nelze však přisvědčiti. Jest ovšem správné, že vzhledem k zákonné úpravě nájemného nájemní hodnota pronajatých místností, pokud se týče hodnota nájemního práva bude zpravidla vyšší, než skutečně placené nájemné a že tudíž nájemní právo může míti pro nájemce značnou hodnotu majetkovou. Jest však vyloučeno, by nájemce zpeněžil tuto hodnotu v ten způsob, že si dá něco poskytnouti za postoupení najatých místností, neboť by se to příčilo ustanovení § 20 (2) zák. o ochraně nájemníků. Z toho důvodu nepřichází 20000 Kč při stanovení hodnoty podniku v úvahu a procesní soud prvé stolice odpočítal tedy právem tuto částku. Z toho vyplývá správná hodnota podniku 50000 Kč. Pokud se týče druhé otázky, mají soudy nižších stolic za zjištěno, že žalovaný do dne žaloby zaplatil, nebo vstoupiv na místo dlužníka Karla В-a, převzal k placení pohledávky v úhrnné částce 58139 Kč 45 h. Žalobkyně hájí zásadu, že mohou přijíti v úvahu pouze dluhy, jež přejímatel podniku do dne žaloby skutečně již zaplatil, a že tudíž dlužno odečísti ze sumy zaplacených dluhů částku 4500 Kč, již dovolatel zaplatil Svépomocné záložně v K. teprve 20. října 1925, jakož i částku 17592 Kč 80 h z pohledávky Josefa V-a, poněvadž tato není ještě úplně zaplacená. Tomuto názoru žalobcově nelze však přisvědčiti. Obecný zákoník občanský používá v § 1409 výrazu »berichtigen« (zapraviti) a nikoliv výrazu »bezahlen«. Zjistily-li soudy nižších stolic, že dovolatel, dohodnuv se s těmito dvěma věřiteli, převzal dotyčné dluhy Karla В-a ku placení a že prvnímu vydal na zbytek 4500 Kč směnku, kdežto s druhým ujednal, že bude spláceti dluh jednak v hotovosti, jednak ve zboží, což se také dálo, dlužno v tom spatřovati zapravení dluhu ve smyslu cit. zák. ustanovení, poněvadž dovolatel nyní ručí těmto věřitelům se svým jměním bez omezení na hodnotu převzatého podniku. Dovolatel zapravil tudíž skutečně na dluzích náležejících ku převzatému podniku již tolik, kolik činí hodnota podniku. Žaloba postrádá právního podkladu a bylo proto dovolání vyhověti a obnoviti rozsudek soudu prvé stolice, aniž bylo třeba obírati se ostatními důvody dovolacími.

Citace:

č. 7763. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 231-235.