Čís. 8029.

Exekuci proti státu k vydobytí peněžních pohledávek nelze vésti, dokud věřitel nezažádal marně u příslušného úřadu o poukaz a o výplatu dlužného peníze. Žádost k finanční prokuratuře o poukaz výplaty pohledávky není žádostí o výplatu u příslušného úřadu státního.
(Rozh. ze dne 10. května 1928, R I 330/28.)
Návrh, by byla povolena proti československému státu exekuce k vydobytí peněžité pohledávky, soud prvé stolice zamítl, rekursní soud exekuci povolil. Důvody: Rozsudek nejvyššího soudu ze dne 15. října 1927, jímž nebylo vyhověno dovolání strany žalované, nyní strany povinné, byl jí doručen dne 7. listopadu 1927 k rukám finanční prokuratury v Praze a měla tato dáti poukaz, by do uplynutí čtrnáctidenní platební lhůty, tedy nejdéle do 21. listopadu 1927 peníz straně vymáhající přisouzený byl jí vyplacen, neboť předpis § 409 c. ř. s. o lhůtě ke splnění závazku platí také při rozsudcích proti eráru a právoplatný rozsudek o soukromoprávním závazku tvoří také proti eráru exekuční titul podle § 1 čís. 1 ex. ř. Strana vymáhající již dopisem ze dne 8. listopadu 1927 požádala finanční prokuraturu, by přisouzenou pohledávku, po srážce útrat II. a III. stolice, přisouzených železničnímu eráru, v čas zaslala, aby nemusela býti vedena exekuce. Žádost tu opětovala strana vymáhající dopisy ze dne 21. listopadu 1927, 25. listopadu 1927, 28. listopadu 1927 a 1 prosince 1927, leč bez výsledku a nedošly jí peníze ani do dne podání exekučního návrhu, clo 13. prosince 1927, ač finanční prokuratura dopisem ze dne 3. prosince 1927 sdělila, že přiřčená částka již ředitelstvím státních drah byla poukázána. Toto stálé oddalování placeni, nijak odůvodněné, rovná se přímému odpírání placení, neboť od uplynutí platební lhůty proběhla marně doba delší 3 neděl a nezbylo tudíž straně vymáhající než zakročiti o povolení exekuce, která s hlediska § 409 c. ř. s. a § 7 ex. ř. jevila se býti přípustnou a oprávněnou. Odkazování na předpis dvor. dekretu ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s. (čl. IX. čís. 5 uvoz. zák. k ex. ř.) není místným, poněvadž tento předpis jedná o zabavení pohledávek, příslušejících proti státu jako poddlužníku nikoli o exekucí proti státu jako dlužníku.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. — Čís. 8030 —
689
Důvody:
Jest sice přisvědčiti názoru soudu rekursního, že také proti státu pravoplatný rozsudek tvoří exekuční titul ve smyslu § 1 čís. 1 ex. ř., nelze však souhlasiti s názorem soudu rekursního, že možno vésti exekuci proti státu k vydobytí peněžních pohledávek dříve, než věřitel zažádal u příslušného státního úřadu o poukaz a o výplatu dlužné sumy (srovnej rozhodnutí sb. n. s. čís. 1294 a 1344), leda že by mu příslušný státní úřad byl odepřel likvidaci nebo výplatu pohledávky (srovnej rozhodnutí sb. s. n. 568 a 5180). V tomto případě jest úřadem poukazujícím a likvidujícím pohledávku vymáhající věřitelce pravoplatným rozsudkem přiznanou ředitelství státních drah Praha-sever. Bylo proto na vymáhající věřitelce, by u tohoto úřadu žádala vyplacení své pohledávky, a teprve, kdyby jí tímto úřadem byla likvidace, poukaz k výplatě, odepřena, měla vymáhající věřitelka právo podati návrh na povolení exekuce proti státu a měla v tomto návrhu osvědčiti, že jí likvidace a poukaz její pohledávky tímto úřadem byl odepřen. To vymáhající věřiteíka podle obsahu spisů neučinila, neboť její opětovné dopisy na finanční prokuraturu v Praze o poukaz výplaty pohledávky nebyly žádostmi o výplatu u příslušného úřadu státního, ježto finanční prokuratura podle instrukce pro finanční prokuratury ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. z., která článkem IV. uvozovacího zákona k с. ř. s. nabyla povahy zákona, platí ze své expensní pokladny pouze útraty sporu přiznané odpůrcům (§ 18 čtvrtý odstavec instrukce) a poukazování a výplaty přisouzených částek jest úkolem onoho úřadu, který podle organisace úřadů státních jest k tomu povolán. Za tohoto stavu věci není správným názor rekursního soudu, že šlo zde o oddalování placení rovnající se jeho přímému odpírání, které vymáhající věřitelku opravňovalo k vedení exekuce. Když tomu tak, jest dovolací rekurs povinného důvodným a bylo napadené usnesení rekursního soudu změniti a obnoviti usnesení soudu prvé stolice.

Citace:

Čís. 8029. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 716-717.