Čís. 8164.

Zavázal-li se otec, že bude platiti manželce, u níž byly děti, na výchovu a výživu dětí, začež se manželka uvolila, že bude děti řádně žíviti a vychovávati, nemohou se děti na základě oné smlouvy domáhati na otci placení výživného. Děti by nabyly práv z oné smlouvy pouze tehdy, kdyby byla ujednána s opatrovníkem dětí a schválena soudem. Schválení soudu nelze spatřovati v tom, že dal opatrovníku zmocnění ku sporu dětí s otcem o placení výživného.

(Rozh. ze dne 22. června 1928, Rv I 2126/27.)
Notářským spisem zavázal se manžel piatiti svým dvěma nezletilým dětem výživné 500 měsíčně, otec manželův pak 700 Kč měsíčně. Manželství bylo napotom rozloučeno. Ježto žalovaní otec a děd výživné neplatili, navrhly nezletilé děti vydání platebního rozkazu na výživné. Žalovaní namítli, že nikoliv žalobci, nýbrž jejich matka jest z notářského spisu oprávněnou osobou jako strana smluvní a že žalobci již také proto z tohoto notářského spisu nemohou pro sebe vlastním jménem se něčeho dožadovati, jelikož k ujednání ve spisu notářském nedal opatrovnický soud schválení. Procesní soud prvé stolice námitkám vyhověl a platební příkaz zrušil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Není sporu o tom, že mezi Arturem H-em, Mořicem H-em a Hedvikou H-ovou byla uzavřena smlouva ve formě notářského spisu, podle kterého upraveny byly pro případ rozvodu a rozluky man želů Artura H-a a Hedviky H-ové jich majetkové poměry, jakož i výchova a výživa jich dítek Kurta a Petra H-ových. Podle tohoto notářského spisu smluvními stranami byly jen shora uvedené osoby a jen mezi těmito bylo smluveno výživné pro nezl. děti. Nezletilé děti nebyly nikým zastoupeny a proto také nemohly přijati závazky žalovaných. Smlouva mezi nimi vzniknouti nemohla. Proto také nemohou nyní vystoupiti jako žalobci a mohla by jen Hedvika H-ová tak učiniti, kdyby tu byly ostatní podmínky. Rodiče jsou sice povinni, by své dítky živili a z této povinnosti vyplývá pro ně také právo na výživu, ale z toho ještě neplyne, že by byly oprávněny žalovati na placení výživného ze shora uvedeného notářského spisu. Ustanovení § 881 obč. zák., na něž odvolatelé poukazují, předpokládá, že jsou tu i ostatní náležitosti smlouvy. Ve smlouvě jest sice stanoveno výživné pro nezl. děti, pokud budou ve výživě Hedviky H-ové, ale ujednání to vyžaduje schválení poručenského soudu (§ 233 obč. zák.) a pokud toto chybí, nelze mluviti o nároku nezletilých dětí. A toto schválení chybí. Z jakého důvodu se notářskému spisu nedostalo schválení, jest pro právní posouzení zcela lhostejno. Hlavní věcí jest, že notářský spis nebyl schválen poručenským soudem. Schválení toto nemůže býti nahraženo svolením poručenského soudu k podání žaloby o placení výživného, zejména když žalovaný Artur H. podle poručenských spisů odvolal ujednání v notářském spisu obsažené ohledně výchovy a výživy dětí. Schválením má se státi nárok smluvený konečným, kdežto svolením k podání žaloby má tento nárok býti teprve vymožen na základě tohoto dosud neschváleného notářského spisu. Z toho plyne, že nezletilé děti nemají ještě nároku jim v notářském spisu přislíbeného a proto také nemohou se ho domáhati. Proto je také správným názor prvního soudu, že nezl. děti Kurt a Petr, nejsouce smluvní stranou a nemajíce ještě nároku z notářského spisu, nemohou vystupovati jako žalobci o zaplacení výživného na základě tohoto notářského spisu. Ale nemohou ani žádati výživné za dobu minulou, když nedaly k němu prostředky.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Smlouvou, osvědčenou notářským spisem, zavázal se žalovaný Artur H. zaplatiti k rukám matky Hedviky H-ové měsíčně 500 Kč na živení, výchovu a zaopatření svých nezl. dětí, dokud budou u matky ve výživě a výchově, a spolužalovaný Mořic H., děd nezletilých, za týchž podmínek dalších 700 Kč a Hedvika H-ová se zavázala, že se bude jako matka o tyto své děti co nejlépe starati, že je bude dobře, dostatečně a zdravě živiti a přiměřeně stavu vychovávati. Tím byl upraven pouze právní poměr mezi otcem, pokud se týče dědem dětí a jejich matkou co do výživy a výchovy dětí, nikoli však právní poměr mezi dětmi a jejich otcem a dědem. Matka se zavázala, že bude děti živiti a vychovávati, a otec a děd se zavázali platiti jí na to určené částky. Za smlouvu ve prospěch dětí podle § 881 obč. zák. lze tuto smlouvu pokládati jen potud, pokud se matka otci a dědu zavázala, živiti a vychovávati děti za úplatu jí poskytnutou. Není však smlouvou ve prospěch dětí, pokud se otec a děd zavázali platiti výživné, poněvadž se nezavázali je platiti dětem, nýbrž matce, by mohla z něho hraditi náklad na výživu, kterou podle smlouvy s otcem a dědem byla povinna dětem poskytnouti. Smlouva se proto vůbec nedotýká zákonného nároku dětí na výživu. Podle zákona měly děti nárok na slušnou výživu. Tuto dostaly ať od otce nebo osoby jiné, a nemohou tudíž žádati ještě jednou zaplacení v penězích. Jest přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že smlouva by musela býti ujednána s opatrovníkem dětí a schválena soudem, kdyby z ní děti měly nabýti práv. Neboť úmluvou byl by nárok dětí na výživu urovnán a omezen na určené částky, šlo by tedy o smír o výživné, který podle § 233 obč. zák. podléhá schválení soudnímu, Přisvědčiti jest odvolacímu soudu i v tom, že opatrovnický soud neschválil smlouvu mlčky tím, že dal opatrovnici zmocnění ke sporu, ježto smlouvy s nezletilými vůbec není a následkem toho nemůže ani o jejím schválení býti řeči. Ježto žalobcům zažalovaný nárok nepřísluší vůbec, nemohla žaloba býti zamítnuta jen pro tentokráte.

Citace:

č. 8164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 941-943.