Čís. 8033.

Úrazové pojištění dělnické (zákon ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888).
»Úmyslnosti« ve smyslu § 46 zákona nerovná se hrubá nedbalost.
(Rozh. ze dne 10. května 1928, Rv I 1404/27.)
Žalobkyně byla služkou v hospodářství žalované. Utrpěvši při řezačce úraz, domáhala se na žalované náhrady škody. Žaloba byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Žalobkyně, čerpajíc svůj nárok proti žalované z náhrady škody, byla by mohla svou žalobou jedině tehdy zvítěziti, kdyby byla prokázala, že úraz způsobila jí žalovaná zúmyslně. To však nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno. Názor odvolatelky, že slova úmyslně (vorsätzlich) v § 46 zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888 neznamenají pouze zlomyslnost, nýbrž že k zodpovědnosti podnikatele podle tohoto ustanovení zákonného stačí, když svou zákonnou povinnost stále zanedbává, nemá v zákoně opory. Jelikož podle § 46 zákona úrazového stihla by žalovanou povinnost k náhradě škody jen tehdy, kdyby byla úraz žalobkyně úmyslně zavinila a ježto úmyslné zavinění úrazu nebylo ani tvrzeno, jest žalovaná podle úrazového zákona proti žalobkyni sproštěna další povinnosti z úrazu, což souhlasí s účelem zákona, by nebyl jednak dělník se svými náhradními nároky závislým na majetkových poměrech podnikatelových, jednak podnikatel nenesl nebezpečenství úrazu, nýbrž sprostil se ho placením pojistného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka, napadajíc rozsudek odvolacího soudu jedině z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neprávem shledává tento důvod v tom, že odvolací soud nesprávně vykládal slovo »úmyslně« v § 46 zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z roku 1888 vzhledem k tomu, že občanský zákon hrubé zavinění, tu ve stálém a hrubém zanedbávání zákonné povinnosti založené, staví na roveň zlomyslnosti. Než dovolatelka úplně přehlíží, že řečený zákon jako zákon specielní upravuje úrazové pojištění dělnictva a výslovně ustanovuje odchylkou od občan- — Čís. 8034 —
695
ského zákona, za jakých okolností může dělník od svého zaměstnávajícího jej podnikatele žádati náhradu škody podle předpisů §§ 1325 až 1327 obč. zák. Přichází tu v úvahu § 46 shora citovaného zákona, jenž právě připouští požadování náhrady od podnikatele — v tomto případě od žalované — jen tenkráte, byl-li úraz v podniku přivoděn úmyslně některou z osob v § 45 prvý a druhý odstavec hořejšího zákona označených. Musila tedy dotyčná osoba chtíti přivoditi úraz poškozenci a nelze ustanovení to rozšiřovati vzhledem na předpis § 1324 obč. zák. i na hrubou nedbalost (zavinění), jak se pokouší dovolatelka. Že zákonodárce chtěl vyloučiti hrubou nedbalost, nejlepším důkazem jest právě ustanovení § 45 cit. zák. úrazového, kde se stanoví, že podnikatel jest povinen, přivodil-li úraz zúmyslně nebo hrubým zaviněním, pojišťovně veškerá na základě úrazového zákona poskytnutá odškodnění nahraditi a kde stanoví povinnost k náhradě odškodného i při úrazu způsobeném hrubým zaviněním, což by byl zajisté učinil i v případu § 46 téhož zákona, kdyby byl i na hrubé zavinění myslil a nechtěl právě podnikatele sprostiti risika při úrazu z hrubého zavinění placením pojišťovacích prémií pojišťovně.

Citace:

Čís. 8033. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 722-723.