Čís. 8061.

Předpokladem nicotnosti smlouvy podle § 879 čís. 4 obč. zák. jest nápadný nepoměr mezi majetkovou hodnotou plnění a vzájemného plnění, jenž se nedá ospravedlniti ani okolnostmi případu, nýbrž má svou příčinu v tom, že jedna strana využije pro sebe tísně strany druhé, kterážto tíseň jí brání, by nehájila plně své zájmy. Využití těchto poměrů předpokládá, že byly povědomý tomu, kdo jich vykořistil k svému prospěchu. Nevyhledává se, by tíseň byla nezaviněnou. Dovolací soud není vázán výrokem o přiměřenosti nájemného stanoveného podle § 273 c. ř. s., i když jest opřen o znalecký posudek.
(Rozh. ze dne 19. května 1928, Rv I 110/28.)
Žalující firma dala žalovanému poštovnímu pojezdnému do nájmu stáje za 5000 Kč čtvrtletně. Proti žalobě, jíž se domáhala žalobkyně na žalovaném, by jí zaplatil 26200 Kč nájemného, namítl žalovaný, že nájemné bylo nepřiměřeně vysoké a že žalobkyně při jeho ujednání využila tísně žalovaného. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud přisoudil žalobkyni pouze 3400 Kč.
Důvody:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Podle § 879 čís. 4 obč. zák., jenž jest převzat § 1 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., jest smlouva nicotnou, vykořisťuje-li někdo tísně druhého tím, že si za plnění dá slíbiti nebo poskytnouti vzájemné plnění, jehož majetková hodnota jest v nápadném nepoměru k hodnotě jeho plnění. Jest tedy předpokladem nicotnosti smlouvy nápadný nepoměr mezi majetkovou hodnotou plnění a vzájem-
47 — Čís. 8061 —
740
něho plnění, jenž se nedá ospravedlniti ani okolnostmi případu, nýbrž má svou příčinu v tom, že jedna strana využije pro sebe tísně druhého, kterážto tíseň mu brání, by plně nehájil svých zájmů. Využití těchto poměrů předpokládá ovšem, že byly povědomý tomu, kdo jich vykořistil k svému prospěchu. Žalovaný namítal již v žalobní odpovědi, že žalobkyně vykořistila jeho jí známé tísně při uzavření nájemních smluv ze dne 11. ledna a 2. dubna 1921, davši si od žalovaného slíbiti čtvrtletní nájemné za stáj pro koně 5000 Kč, vědouc, že nájemné je přemrštěným a v patrném nepoměru k hodnotě jejího plnění, a že tudíž obě nájemní smlouvy jsou podle § 879 čís. 4 obč. zák. nicotnými a že dlužno úplatu za užívání stáje stanoviti penízem nikoli umluveným, nýbrž přiměřeným hodnotě prospěchu jemu poskytnutého. Dlužno tedy zkoumati, zda jest mezi hodnotou plnění poskytnutého žalobkyni a výší nájemného na žalovaném požadovaného nápadný nepoměr, t. j. nepoměr značný vzhledem k obyčejné, konkrétními poměry ospravedlněné hodnotě, zda a jak dalece vymíněné nájemné není úměrným k činžím v té době v T. za stáje placeným. V tom směru bylo nesporno, že žalovaný najal od žalobkynč smlouvou ze dne 11. ledna 1921 jedno oddělení konírny pro 12—14 koní s půdou pro seno a s dvorem pro poštovní vozy, avšak bez remisy, za 5000 Kč na dobu od 1. ledna do 25. března 1921 a podle smlouvy ze dne 2. dubna 1921 na další čtvrtletí opět za 5000 Kč. První soud, určuje v prvém svém rozsudku přiměřené nájemné, vzal za základ posudek soudního znalce Antonína M-а a určil jako přiměřené nájemné pro dobu, od 1. července 1921 do 31. prosince 1922 za použití místa pro jednoho koně s půdou na seno a s dvorem a remisou 10 Kč měsíčně, tedy za 14 míst pro koně 420 Kč čtvrtletně. Soud odvolací měl za to, že, když žalovaný vzal do nájmu místnosti dříve, než si vyžádal svolení žalobkyně, a když mu je žalobkyně ponechala na další čtvrtletí jen působením okresní politické správy a pražského poštovního ředitelství, nejsou pro rozhodnutí otázky, jaké nájemné je přiměřeno za užívání stáje, směrodatný nájemní platy za jiné nájemní předměty, nýbrž poměry, za kterých žalobkyně dala žalovanému předměty do nájmu a byla nucena mu je ponechati. Berouc pak zření na posudek znalců v řízení trestním. — kterýžto důkaz sice připuštěn nebyl, proti jehož provedení nepodal však žalovaný výtky podle § 196 c. ř. s., — podle něhož nájemné 5000 Kč za čtvrt roku není příliš vysokým, zrušila rozsudek prvního soudu a nařídila doplnění jednání o přiměřenosti nájemného. Znalec Richard F., po té nově přibraný, vzal za základ svého posudku proti nespornému přednesu stran a proti znění nájemní smlouvy předpoklad, že žalovaný vzal v nájemní užívání 2 oddělení stáje s 28 místy pro koně, z nichž 3 místa si vyhradila žalobkynč, takže dlužno prý čítati žalovanému 25 míst pro koně, dále dvůr pro vozy a remisu pro vozy, pak půdy na seno a slámu (ač výslovně remisa pro vozy byla z pronájmu vyloučena a o pronájmu půdy pro slámu nebylo řeči). Znalec tento prohlásil, že nelze pro činže v letech 1919, 1920 a 1921 bráti za základ činže předválečné a z doby války, nýbrž že dlužno za základ vzíti trhovou cenu 480000 Kč, za kterou prý — Čís. 8061 —
741
žalobkyně budovu koupila a zúrokování ceny té, ač okolnost tato před soudem procesním ani nebyla tvrzena. Se zřetelem na mimořádné poměry za nichž nájemní smlouva uzavřena, bere za základ výpočtu 50 Kč jako měsíční nájemné za místo pro jednoho koně a tedy při 25 koních čtvrtletně 3750 Kč a ročně 15000 Kč, při čemž vzal zřetel nikoli na obecně placené nájemné za stáje, nýbrž na poměry, za kterých stáj byla nucené pronajata, a dodal, že není vyloučeno, že by žalobkyně byla docílila vyššího nájemného, kdyby byla zřídila garáže a je pronajala, v čemž prý jí bylo žalovaným překáženo, ač okolnost tato nebyla přednesena v řízení před prvním soudem. Poněvadž prý jde o nový nájem v době, kdy činže stouply, jest prý 15000 Kč přiměřeným nájemným, i bez ohledu na počet použitých míst pro koně a i kdyby odpadl předpoklad, že žalobkyně mohla vystavěti a pronajati dráže garáže. Na základě tohoto dobrozdání a dobrozdání znalců slyšených v řízení trestním uznaly oba nižší soudy za přiměřené nájemné 15000 Kč ročné a uznaly, že smluvené nájemné 5000 Kč čtvrtletně nebylo v nápadném nepoměru k vzájemnému plněni žalobkyně. Z uvedeného vidno, že znalci různě ocenili nájemní hodnotu stáje žalobkyní žalovanému pronajaté, znalec A. M. na 420 Kč čtvrtletně, znalci v řízení trestním na 5000 Kč čtvrtletně a znalec Richard F. na 3750 Kč čtvrtletně, při čemž jak znalci v řízení trestním, tak i znalec F. vycházeli z protispisového předpokladu, že jde o stáj pro 25 koní na místě stáje pro 14 koní a že byla pronajata i remisa pro vozy a půda pro slámu, ač tyto místnosti nebyly v nájmu zahrnuty. Pokud tedy dovolatel napadá v rámci dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. právní závěr odvolacího soudu o přiměřenosti nájemného, opřený o dobrozdání znalců z trestního řízení a znalce F-a, vytýkaje, že neposkytuje spolehlivé opory pro správný odhad výše pro zmíněný právní závěr, nelze dovolání upříti oprávnění. Jest zřejmo, že tu jde o případ, o němž jedná § 273 c. ř. s. a není na překážku, že o výši přiměřeného nájemného byli vyslechnuti znalci, neboť výsledek znaleckého posudku nemá v tomto případě jiného významu, než nezávazné pomůcky pro soud pro jeho volné uvážení, jak tomu nasvědčuje znění důvodů rozsudků obou nižších soudů, které sice výslovně se nedovolávají předpisu § 273 c. ř. s., ale zřejmě jím se řídí (srov. rozhodnutí 3994 sb. n. s.). Jelikož dovolací soud není vázán odhadováním přiměřenosti nájemného podle § 273 c. ř. s. stanoveného, i když je též opřeno o dobrozdání znalecké, zejména když je neurčité a na tak vratkém podkladě vybudované, jako v tomto případě, takže ani není důkazem a může sloužiti jen za podklad soudcovského ocenění podle § 273 c. ř. s., smí dovolací soud výši přiměřeného nájemného podle § 273 c. ř. s. samostatně určití. Pokládá proto dovolací soud, bera v úvahu, že znalec A. M. odhadl nájemné pro rok 1921 za stáj pro jednoho koně na 10 Kč a znalec Richard F. a znalci z trestního řízení na 50 Kč, bera v úvahu, že svědci Heřman T. a Ant. L. brali na nájemném první po 21 Kč a druhý po 25 Kč a svědek Otto B. po 20 Kč měsíčně za místo pro jednoho koně, kdežto svědek Antonín F. udává nájemné pro rok 1924 na 50 Kč až 70 Kč a Karel M. 60 KČ měsíčně, za místním okol- — Čís. 8061 —
742
nostem a daným poměrům přiměřené měsíční nájemné pro rok 1921 a 1922 z místa pro 1 koně 50 Kč měsíčně, zahrnuje v to i nájemné za půdu i dvůr. Za stáj pro 14 koní byla tedy přiměřenou činže 700 Kč měsíčně a 2100 Kč čtvrtletně. Byla-li tedy na žalovaném požadovaná činže 5000 Kč čtvrtletně, tedy činže více než dvojnásobně vyšší, nezbylo přiměřeno, byla patrně přemrštěnou a v nápadném nepoměru k hodnotě plnění žalobkyní poskytnutého. Dlužno nyní dále řešiti otázku, zda žalovaný při uzavřeni smlouvy nájemní byl v tísni a zda žalobkyně vykořistila vědomě jeho tísně. V tom směru přednesl žalovaný v žalobní odpovědi, že podal sice již v září 1920 žádost o poštovní pojezdnictví, že však s ním teprve 30. prosince 1920 bylo přednostou poštovního úřadu sděleno, že mu pojezdnictví bylo uděleno, takže mu zbývaly do 1. ledna 1921, kdy měl již o 5. hodině ranní úřad ten nastoupiti, pouze 2 až 3 dny k tomu, aby opatřil pro 14 koní vhodné stáje, půdu pro seno a místnosti pro poštovní vozy, a že byl tudíž v tísni, při níž mu nezbývalo, poněvadž jiné stáje nebylo po ruce, než najmouti od žalobkyně stáj, které jeho předchůdce užíval, a zaplatiti za ni žádanou přemrštěnou činži 5000 Kč, k níž se uvolil jen proto, poněvadž doufal, že to bude pouze na čtvrt roku a poněvadž se obával, že by byl jinak z jejího užívání vypuzen. Podle trestních spisů uvedl žalovaný dále, že žalobkyni sdělil toto své svízelné postavení a že žalobkyně na něm žádala vysokou činži, vědouc o jeho tísni a že se totéž opakovalo i za čtvrt roku při uzavření smlouvy ze dne 2. dubna 1921. Soud prvé stolice sice vyslechl o těchto okolnostech svědka L-а, uznal však, že není zde podmínek § 879 čís. 4 obč. zák., ježto prý si žalovaný zavinil sám tíseň tím, že se nepostaral včas o potřebnou stáj, ač o místo poštovního pojezdného zažádal již v září 1920. Než, nehledíc k tomu, že žalovaný nemohl věděti, ano bylo více uchazečů, že volba padne právě na jeho osobu, a nemohl proto na nejisto předem najmouti stáje, an nevěděl určitě, zda mu pojezdný úřad bude svěřen, nežádá ani zákon, aby tíseň, o níž mluví, byla nezaviněnou, což vidno z toho, že i vykořistění lehkomyslnosti, tedy nerozvážné, neopatrné počínání smluvníkovo, staví na roveň vykořistění tísně, ač právě lehkomyslnost pravidelně bývá výplodem hrubé nedbalosti, tedy zaviněné neopatrnosti smluvníkovy. Stačí tedy tíseň, t. j. naléhavá byť i pomíjející nesnáz smluvníka vůbec, ať již byla nebo nebyla jím zaviněna, k nicotnosti smlouvy podle § 879 čís. 4 obč. zák., nutí-li ho, aby uzavřel smlouvu za poměrů nepříznivých. Kdyby právní názor nižších soudů byl správným, nebylo by lze za nicotné prohlásiti ani, vymíní-li si věřitel od dlužníka, jenž svou vlastní vinou upadl v dluhy, vysoké, nepřiměřené a zřejmě přemrštěné úroky, ač nelze pochybovati o tom, že v tom případě zaviněná dlužníkova tíseň nevadí použití § 879 čís. 4 obč. zák. Že žalovaný byl v tísni, činící podle § 879 čís. 4 obč. zák. smlouvu nicotnou, jest zjevno z toho, že, jak zjistil jíž procesní soud ve svém prvém rozsudku, jenž sice byl zrušen, jehož zjištění v tomto směru však napadeno nebylo а k objasnění věci sloužiti může a jak jest v podstatě v dovolací odpovědi doznáno, obdržel od přednosty poštovního úřadu zprávu o zadání poštovního po- — Čís. 8061 —
743
jezdnictví teprve dne 27. neb 28. prosince 1920, ač měl již dne 1. ledna 1921 v 5 hodin ráno úřad ten převzíti a začíti s jeho provozem, takže mu zbývaly k najmutí stájí pro 12—14 koní, půdy pro seno a místností pro poštovní vozy pouze 2—3 dny, takže sám k přednostovi pošty projevil podiv a překvapení nad tím, že zprávu o zadání pojezdnictví dostává tak pozdě a že těžko bude moci vše potřebné v tak krátké lhůtě obstarati. Uváží-li se dále nedostatek nájemních místností, jenž v těch letech byl všeobecným, není divu, že nemohl, jak udal, jiné vhodné stáje pro tolik koní nalézti a že musil, nechtěl-li se, jak žalobkyně v dovolací odpovědi sama přiznává, uděleného mu úřadu vzdáti, čímž by ovšem veřejný zájem poštovní byl ohrožen býval, — najmouti stáje, kterých používal do té doby jeho předchůdce, byť i za činži tak přemrštěně vysokou, jak bylo svrchu již uvedeno. Na tíseň jeho nutno usouditi tím spíše, uváží-li se, že sám dostával, jak nepopřeno a tím mlčky přiznáno (§ 267 c. ř. s.), od poštovního eráru na nájem stájí pro koně, osvětlení stájí, na mazadla vozů atd., roční paušál pouhých 2000 Kč a nicméně podstoupil závazek platiti za stáje 5000 Kč čtvrtletně, při čemž převzal, jak z písemní smlouvy plyne, proti žalobkyni i povinnost všecky opravy stáje a nutné investice nésti ze svého bez nároku na náhradu. Žalobkyně musela věděti o této tísni žalovaného již ze shora dolíčeného nepoměru obojího plnění a mimo to svízelné jeho postavení bylo zjevno i z toho, že byl nucen převzíti její stáje již dne 1. ledna 1921, ač se teprve dne 11. ledna 1921 k uzavření nájemní smlouvy prosbami a naléháním žalovaného, jak v dovolací odpovědi sama připouští, dala pohnouti, z čehož zjevno, že by byl žalovaný jistě takové smlouvy neuzavřel, kdyby byl měl po ruce jiné vhodné stáje. Že si byla žalobkyně vědoma i nepřiměřenosti žádaného nájemného vysvítá z toho, že i při činži 50 Kč za jedno stání pro koně, kteroužto činži znalec F. za přiměřenou uznává, by nemohla požadovati více než 2100 Kč čtvrtletně, tedy ani ne polovičku z toho, co požádala a přijala. Žalovaný byl však v tísni i při obnovení nájemního poměru začátkem dubna 1921, ana si žalobkyně vymohla proti němu příkaz k vyklizení stáje usnesením ze dne 7. března 1921, podle něhož měl stáj vykliditi již dne 25. března 1921, a nechtěla na obnovení nájemní smlouvy přistoupiti, až když jí žalovaný pohrozu záborem a když již za tím účelem došlo ke komisionelnímu jednání dne 2. dubna 1921, kdy teprve se dala pohnouti k obnovení pronájmu stáje za dosavadní přemrštěné nájemné 5000 Kč a to ještě s tou podmínkou, že musil předem na 24 hodin stáj vykliditi, než ji opět v nájemné užívání převzíti směl. Uzavřena tedy i nájemní smlouva ze dne 2. dubna 1921 v tísni, pod tlakem okolností, na žalovaného nespravedlivě dolehnuvších, které ho přinutily uzavříti smlouvu nájemní opět za nepříznivých a tísnivých podmínek a bránily mu, by plně nehájil své zájmy a žalobkyně této jeho tísně vědomě vykořistila, by si zjednala prospěch, který byl v nepoměru s jejím plněním. Jsou tedy dány podmínky nicotnosti obou smluv nájemních, jak ze dne 11. ledna, tak i ze dne 2. dubna 1921 a dlužno je proto obě prohlásiti za nicotné a nezávazné. Podle § 7 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. z., jest smlouva takto, jak — Čís. 8062 —
744
bylo dolíčeno, uzavřená neplatnou a má každá strana vrátiti vše, co obdržela k svému prospěchu z neplatné smlouvy. Zvláště nutno vrátiti vyplacené peníze se zákonnými úroky ode dne přijetí, vrátiti předané věci nebo nahraditi jich hodnotu, již měly v době přijetí, a dáti přiměřenou náhradu za používání a znehodnocení věcí v mezidobí. Nesporno jest, že žalovaný vrátil stáje žalobkyni již koncem roku 1922. Jest toliko povinen, by zaplatil žalobkyni přiměřenou náhradu za používání stájí a za jich znehodnocení v mezidobí. Znehodnocení stájí žalobkyně ani netvrdila. Přiměřená náhrada za používání stáje byla již svrchu stanovena na 2100 Kč za čtvrt roku. Poněvadž však žalovaný užíval stáje 2 roky od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1922, jest povinen zaplatiti za 8 čtvrtletí 16800 Kč s 5% úroky ode dne doručení žaloby. Na to již zaplatil 13400 Kč, tak že jest povinen doplatiti ještě 3400 Kč s 5%ními úroky ode dne žaloby. Neposoudil proto odvolací soud, odsoudiv žalovaného k zaplacení 26200 Kč s přísl., věc po právní stránce správně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 8061. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 767-772.