Čís. 7815.

Ve sporu, jímž domáhá se ten, kdo uznal nemanželské otcovství, na nemanželském dítěti uznání, že ono uznání jest neplatným, není oprávněn přistoupiti k žalovanému dítěti jako vedlejší intervenient ten, jehož žalobce označil za skutečného nemanželského otce.
(Rozh. ze dne 24. února 1928, R 11 52/28.)
Ve sporu Františka M-а proti nemanželskému dítěti domáhal se žalobce, by bylo zjištěno, že jest neplatným smír, jejž uzavřel žalobce se žalovanou a v němž uznal otcovství k žalované. Ku sporu přistoupil jako vedlejší intervenient na straně žalované Alois S., o němž bylo v žalobě tvrzeno, že on jest nemanželským otcem. Soud prvé stolice připustil vedlejší intervenci Aloisa S-a, rekursní soud jeho vedlejší intervenci nepřipustil. Důvody: Podle § 17 c. ř. s. může býti připuštěn za vedlejšího intervenienta jen ten, kdo má právní zájem na vítězství strany, k níž se připojuje. Alois S., připojiv se k žalované straně jako vedlejší intervenient, mohl by býti připuštěn k této vedlejší intervenci jen tehdy, kdyby prokázal, že by rozsudek, kdyby zvítězila žalující strana, měl škodlivý vliv na jeho práva. To však v tomto případě jest nemožné, poněvadž, i kdyby zvítězil žalobce a i kdyby smír byl prohlášen za neplatný, nemělo by to ještě vlivu na právní poměr žalované k vedlejšímu intervenientu, poněvadž tím by nebylo ještě nijak řečeno, že Alois S. jest otcem žalované sírany. Žalovaná strana by teprve potom mohla snad žalovati Aloisa S-a o uznání otcovství a Alois S. by mohl pak použiti všech obran ve sporu, kterými by mohl prokázati, že není nemanželským otcem. Pro jeho poměr k žalované straně nemůže býti tudíž tento spor nijak předurčujícím.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Nejvyšší soud souhlasí ve věci samé s právním názorem rekursního soudu, že rekurent nevykázal právní zájem na tom, by žalovaná ve sporu zvítězila, a že tedy nejsou splněny podmínky § 17 c. ř. s., by byl připuštěn k vedlejší intervenci na straně žalované. V podrobnostech stačí poukázati k odůvodnění napadeného usnesení, které nebylo vyvráceno dovolacím rekursem a jež se v podstatě kryje s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. března 1924, R I 112/24 čís. 3579 sb. n. s., od něhož, by se odchýlil, nemá Nejvyšší soud příčiny.

Citace:

č. 7815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 330-331.