Čís. 7726.

Ve sporu o platnost posledního pořízení dlužno dědice poukázané na pořad práva, považovati za nerozlučné společníky ve sporu podle § 14 c. ř. s. Není proto připustilo, by, zahájen-li již spor jedním z nich, byl znovu zahájen druhým. Tomu by vadila překážka rozepře zahájené.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1928, R I 38/28.)
K pozůstalosti po Josefu B-ovi přihlásil se ze závěti František H., ze zákona pak se přihlásilo jedenáct dědiců. Pozůstalostní soud poukázal dědice ze zákona na pořad práva a určil jim k žalobě lhůtu do 13. července 1927. Ve lhůtě podalo pět zákonných dědiců u zemského soudu žalobu na Františka H-a o neplatnost závěti (značka spisová Ck VII 256/27). Další dědička ze zákona Květa V-ová podala dne 29. září 1927 u okresního soudu v R. (pozůstalostního soudu) na Františka H-a žalobu o neplatnost téže závěti (značka spisová С II 290/27). Proti této žalobě vznesl žalovaný námitku rozepře zahájené vzhledem ku sporu zahájenému před zemským soudem civilním pod značkou spisovou Ck VII 256/27, ježto prý veškeré dědice ze zákona ohledně dědictví po Josefu B-ovi, pokud podali na Františka H-a dědickou žalobu na základě téhož právního a skutkového základu a s touž žalobní prosbou, jest považovati za jednu stranu (§ 232 c. ř. s.). Soud prvé stolice zamítl námitku zahájené rozepře. Důvody: Hledě — Čís. 7726 —
110
k účelu sledovanému námitkou rozepře zahájené, zdálo by se v projednávaném případě, že tato námitka jest opodstatněnou. Účelem námitky té jest zameziti, by nebylo současně o tutéž věc vedeno u téhož neb u různých soudů sporů několik a tím přivoděna rozsouzení po případě protichůdná. Námitka předpokládá: 1. totožnost sporného předmětu a 2. totožnost stran. Totožnost předmětu sporného tkví v totožnosti právního důvodu a žalobního nároku. Totožnost stran tu jest, když tytéž osoby v druhém sporu vystupuji jako procesní strany třebas v opačných úlohách. Totožnost osob jest tu arciť i tehdy, když na místě jedné strany vystupují před odevzdáním pozůstalosti její právní nástupci. (Ott II. str. 39, Hora II. str. 169, Neumann str. 550.) Nesporným přednesem stran jest zjištěno, že žaloba podaná u zemského soudu civilního pod Ck VII 256/27 a žaloba podaná Kvetou V-ovou u tohoto soudu pod С II 290/27 směřují proti témuž žalovanému Františku H-ovi a spočívají na témže právním i skutkovém základě a domáhají se téhož žalobního nároku. Potud by tedy námitka rozepře zahájené byla odůvodněna. Než v otázce totožnosti stran jest soud toho názoru, že v obou sporech vystupují jako žalobci strany různé. § 125 nesp. říz. sice praví, že, odporují-li si přihlášky dědické, buďtež všechny přijaty, ale soud, vyslechna strany, rozhodne, která z nich proti druhé má vystoupiti jako žalobce. Než pojem strany v nesporném řízení nekryje se s technickým pojmem strany civilního řádu soudního a stejně pro projednávaný případ nelze těžiti na prospěch námitky rozepře zahájené ze rčení § 550 obč. zák., že několik dědiců pokládá se vzhledem k jejich společnému dědickému právu za jedinou osobu. Ti, kdož vystoupili se žalobou proti Františku H-ovi, společnému a jedinému odpůrci, u zemského soudu civilního v Praze nepředstavuji po zákonu ani smluvně representaci všech dědiců ze zákona nebo dokonce dědictví (§ 550 obč. zák.), nýbrž žalují toliko svým jménem a za sebe, sdruživše se jako společníci v rozepři ku společnému útoku (§ 11 c. ř. s.). Usilují o vynesení rozsudku, jehož účinek podle povahy sporného právního poměru vztahovati se bude nutně ke všem společníkům a může zníti co do všech společníků jenom jednotně. Společníci ti tvoří jednotnou stranu (§ 14 c. ř. s. Hora II. str. 2. Ott I. str. 168). Než společenství v rozepři nastává — nehledíc k výjimkám stanoveným výslovně zákonem — jen z vůle stran, t. j. osob jednajících. Ke společenství v rozepři nelze stranu nutiti a soud může leda ve sporech, v nichž jinak společenství v rozepři by bylo na místě, věc, by se zjednodušila a řízení se urychlilo, použiti ustanovení § 187 c. ř. s. a několik sporů ku společnému projednání spojití. Není zákonného předpisu, který by nařizoval, že, je-li více dědiců odkázáno ve smyslu § 125 nesp. říz. vystoupiti proti jiným dědicům žalobou, musí tak učiniti žalobou společnou. § 77 j. n. snaží se do jisté míry soustřediti žaloby ohledně pozůstalosti u soudu jednoho, než stanově pouze místní příslušnost přikazuje žaloby o určení práva dědického ve smyslu §§ 125, 126 nesp. říz. podle hodnoty sporu (§§ 49, 50 j. n.) soudům okresním nebo sborovým, při čemž ocenění žalobcem jest jako při jiných žalobách určovacích pro soud i odpůrce závazným (§ 56, 60 j. n.). Tím se také stalo, že několik dědiců ze zákona podalo tutéž žalobu (iuris hereditarii petitio) u zemského soudu civilního v Praze a jeden dědic, Květa V-ová u tohoto okresního soudu. Soud nemůže ji nutiti, by přistoupila jen jako intervenientka do sporu Ck VII 256/27, ale nemůže jí také odpírati rozhodnutí o její žalobě, když i ona byla poukázána usnesením soudu pozůstalostního k žalobě proti Františku H-ovi. Bude třeba vhodným vedením sporu dosíci toho, co zákon míní docíliti přípustností námitky rozepře zahájené, by nebyly v obou sporech zahájených mezi různými stranami v téže vlastní věci vyneseny rozsudky protichůdné. Rekursní soud zamítl námitku zahájené rozepře a odmítl žalobu. Důvody: Správně zdůrazňuje stěžoval, že v tomto případě jde na straně žalující o nerozlučné společenství ve sporu podle § 14 c. ř. s. Podle tohoto ustanovení zákona jest tu toto společenství, když se účinek konečného nálezu podle povahy sporného poměru vztahuje na všechny společníky v rozepři, následkem čehož tito tvoří nezbytně jednotnou stranu ve sporu, byť i všichni nežalovali nebo nebyli všichni žalováni. Že také ve sporu o platnost posledního pořízení takovéto společenství tu jest, plyne i z povahy věci, neboť není myslitelno, by byla možná dvě různá konečná rozhodnutí. Byli-H zákonní dědicové proti dědicům ze závěti odkázáni na pořad práva, jest vítězným provedením sporu jedním z nich urovnána cesta pro posloupnost ze zákona na prospěch všech, kteří ani nežalovali (srov. též Ott II. str. 173 sub II. a str. 174 sub, dále Hora II. str. 22 k č. 2, pak komentář Neumannův III. vyd. k § 14 с. ř. s. str. 466 až 467 a též rozh. nejv. soudu čís. sb. 1656 a 3722 ze dne 9. května 1922). Jestliže tedy někteří ze zákonných dědiců se žalobkyní na pořad práva poukázaných podali již dříve u zdejšího soudu proti žalovanému, jak soudem prvé stolice bylo správně zjištěno, žalobu, spočívající na témže právním i skutkovém základu, jíž se domáhají téhož žalobního nároku jako žalobkyně, dlužno míti se zřetelem k tomu, co svrchu uvedeno, za to, že již doručením této žaloby (§ 232 c. ř. s.), jest považovati rozepři za zahájenu též ohledně žalobkyně, na niž se též účinek rozsudku v této rozepři vztahuje. Má-li žalobkyně právní zájem na tom, by v zahájené již rozepři zvítězili žalobci, jest jí volno zachovati se dle §§ 17 až 20 c. ř. s., nemůže však po zahájení a za trvání sporu pro týž nárok zahajovati též sama pro týž nárok nový spor (§ 233 c. ř. s.). Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekursní soud vyložil v napadeném usnesení zcela správně, že a z jakých důvodů vznesená námitka rozepře zahájené jest opodstatněna. Stačí proto stěžovatelku odkázati na odůvodnění napadeného usnesení, jež vývody dovolacího rekursu nebylo vyvráceno, а k němuž se pouze ještě dodává, že opačný názor stěžovatelky příčil by se stěžejní zásadě materielního práva ne bis in idem a že tedy již z toho důvodu nemůže obstáti.

Citace:

č. 7726. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 137-139.