Čís. 8087.

K žalobě prvé manželky na druhou manželku zůstavitelovu o určení, že rozluka mezi žalobkyní a zůstavitelem byla neplatnou, není druhá manželka pasivně oprávněna.
(Rozh. ze dne 31. května 1928, Rv I 1291/27.)
Prvá manželka zůstavitele domáhala se na druhé jeho manželce žalobou, by bylo určeno, že svolení žalobkyně k rozluce se zůstavitelem jest neplatné a že jest neplatnou i rozluka manželství žalobkyně se zůstavitelem. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
Civilní rozhodnutí X. 50 — Čís. 8088 —
786
důvodů:
Pozůstalost jest souborem majetkových práv a závazků po osol zemřelé, vyloučeny jsou tedy všecky právní poměry ryze osobní, ať už v nich zemřelý byl účasten jako strana trpná nebo činná, na př. tedv jako majitel moci otcovské nebo manželské nebo jako osoba této moci podrobená. To vše plyne zcela jasně z povahy věci, i kdyby se ani nepřihlíželo k předpisům §§ 531, 532, 535, 538, 547, 548, 549, 727 násl., 797 násl. obč. zák. a j., jež vesměs výslovně nebo mlčky předpokládají »jmění«. Ovšem ani všecko jmění nepatří vždy do pozůstalosti, tehdy totiž ne, když pozůstává z t. zv. práv nejosobnějších, a ten význam má právě omezení vyslovené v § 531 obč. zák. Že však rodinná a manželská práva nejsou předmětem dědictví a nepatří tedy do pozůstalosti, mělo by býti tak jasné, že by o tom nemělo býti potřebí teprv mluviti. Jsou-li však jen majetková práva předmětem pozůstalosti, vztahuje se i představování zůstavitele dědicem a zastupování pozůstalosti dědicem podle § 547 obč. zák. jen na majetková práva, nikoli však na rodinné poměry na př. tedy na moc otcovskou nebo na manželství, i není proto žalovaná k žalobě oprávněna, když jde o neplatnost rozluky manželství mezi jejím nebožtíkem mužem a žalobkyní jako jeho první manželkou, a jest odvolací soud v tom směru na omylu. Teprve kdyby žalobkyně uplatňovala nějaká práva na pozůstalost, na př. tedy zákonný dědický podíl (§ 757 obč. zák.), právo předního odkazu (§ 758 obč. zák.) nebo právo na slušnou výživu (§ 796 obč. zák.), byla by žalovaná jako dědička pasivně ke sporu oprávněna a tu by ovšem přišla nutně i otázka platnosti rozluky na řadu, ale jen jako otázka prejudicielní, kdežto, když neplatnost rozluky jest přímo předmětem žalobního nároku a má o ní býti nalezeno přímo výrokem rozsudečným nehledě k majetkovým následkům pro žalobkyní, nemůže o oprávnění dědičky k roli žalované strany býti řeči. Ostatně, jak z obsahu žaloby zřejmo, jde žalobkyní o pensi po nebožtíku, v té otázce však pravým odpůrcem mohl by býti jedině ten, kdo by byl povinen případnou pensi, tedy, byl-li nebožtík státním úředníkem, stát, a nelze, by se s pominutím pravého žalovaného vytvořovalo nějaké pro něj nepříznivé prejudicium. S tohoto hlediska nedostatku oprávnění žalované strany ke sporu jeví se všecky důvody a vývody dovolání naprosto bezpředmětnými a netřeba se jimi vůbec zabývati.

Citace:

Čís. 8087. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 813-814.