Čís. 8077.

Sportovní klub není práv svému členu náhradou škody z úrazu při hře již proto, že přijal člena, ač nezletilého, za člena klubu bez svolení zákonného zástupce a zařadil ho nikoliv mezi dorostence, nýbrž mezi dospělé hráče a nedal ho pojistiti proti úrazu.
(Rozh. ze dne 24. května 1928, Rv 1 1340/27.)
Antonín P. domáhal se jako otcovský opatrovník jménem svého nezletilého syna Františka P-а na žalovaném sportovním klubu náhrady škody, již František P. utrpěl, súčastniv se jako hráč kopané. Procesní soud prvé stolice rozsudkem pro zmeškání žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil z těchto důvodů: Podle tvrzení žalující strany stal se nezl. František P. bez vě- — Čís. 8077 —
767
domí svého otce Antonína P-а členem žalovaného spolku, přistoupiv dne 4. července 1925 ke klubu jako činný člen. Jako takový súčastnil se footbalového zápasu pořádaného dne 19. září 1926 sportovním klubem M. proti sportovnímu klubu V. a při tom byl kopnut neznámým hráčem tak nešťastně a prudce, že utrpěl zranění, které si vyžádalo delší léčení. Zavinění žalovaného spolku spatřuje žalující strana v tom, že žalovaný spolek přijal nezletilého Františka P-а za činného člena klubu bez vědomí Antonína P-а, a mimo to zařadil ho mezi starší hráče, nikoli mezi dorostence a dovolil, by se jako takový (dospělý hráč) onoho zápasu súčastnil, aniž byl řádně sportovním klubem M. pojištěn. Podle názoru odvolacího soudu okolnosti tyto nestačí, by ve smyslu § 1295 obč. zák. odůvodnily zavinění strany žalované, neboť zavinění předpokládá protiprávní čin neb opomenutí. Jde především o to, zda byl žalovaný spolek oprávněn přijmouti nezl. Františka P-а, jenž v době přijetí do klubu čítal právě 16 roků a 1 měsíc věku svého, bez spolupůsobení a svolení otcovského opatrovníka za svého činného člena. V té příčině jest rozhodným obsah stanov žalovaného spolku, které neobsahují v té příčině žádného omezení. Není věcí spolku, jehož stanovy nemají ustanovení o stáří svých členů, by, přijímaje členy, zkoumal jejich stáří a naléhal na spolupůsobení zákonného zástupce. Naopak bylo věci otcovského opatrovníka, by uplatnil své právo dozorčí nad svým nezletilým synem a zamezil tak jeho účastenství v činnosti a při hrách, kde možnost úrazu není vyloučena. Dodati však dlužno, že nezletilý žalobce ani po zákonu neměl zapotřebí svolení svého zákonného zástupce ke vstoupení do žalovaného klubu, který jest spolkem sportovním, zábavním, a nejednalo se o úkon majetkoprávní, kterým se žalobce majetkoprávně zavazoval. Je-li tomu tak a nelze-li spatřiti zavinění spolku v tom, že přijal za svého činného člena osobu nezletilou bez svolení jejího zákonného zástupce, nelze spatřovati zavinění ani v tom, že osoba nezletilá byla připuštěna k činné účasti na spolkových hrách a zápasech v rámci stanov pořádaných, poněvadž účast tato jest právě statutárním právem a povinností činných členů. V žalobě se ani netvrdí, že zápas dne 19. září 1926 konaný mezi žalovaným spolkem a spolkem V., při němž se nezl. František P. jako brankář súčastnil а k úrazu přišel, vymykal se z rámce činností spolkové (§ 4 c) stanov). Zbývá proto zabývati se již jen otázkou, zda žalovaný spolek byl povinen nezl. Františka P-а řádně pojistiti. Pro takovou povinnost není však podkladu ani ve stanovách žalovaného spolku ani v platných zákonech. Ježto z přednesu žalující strany nelze odvoditi žádné jiné zavinění, naopak vyplývá z něho, že nezl. František P. byl kopnut neznámým hráčem, jest patrno, že schází tu zákonné předpoklady žaloby na náhradu škody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce spatřoval zavinění žalovaného spolku (sportovního klubu) v těchto skutečnostech, jež nutno pokládati za pravdivé: a) že bez jeho — Čís. 8078 —
768
vědomí přijal jeho nezletilého syna za činného člena a hráče klubu, b) že bez jeho vědomí a souhlasu zařadil nezletilého syna mezi starší hráče a nikoli mezi dorostence a že dovolil, by jako dospělý hráč hrál při footbalovém zápase, c) že jeho syna řádně nepojistil (patrně proti úrazu při hře). Z těchto skutečností a z dalšího žalobního tvrzení, že syn žalobcův byl při zápase neznámým hráčem kopnut a utrpěl ublížení na těle, nijak nevyplývá, že se dopustil žalovaný spolek bezprávného činu, na němž by měli jeho representanti subjektivní vinu a z něhož by byla žalobci vzešla majetková škoda. Zavinění representantů spolku bylo by tu jen tehdy, kdyby při svém jednání nebyli šetřili péče a opatrnosti, ku které byli jako funkcionáři takového sportovního klubu povinni (§ 1299 obč. zák.), neb aspoň píle a opatrnosti, jaké má šetřiti každý člověk obyčejných schopností (§ 1297 obč. zák.), nebo konečné, kdyby byli jednali proti nějakému platnému předpisu nebo proti ustanovení smlouvy. Nic takového nelze z údajů žalobních vyvoditi. Přijetí nezletilce za činného člena sportovního klubu bez svolení zákonného zástupce není o sobě jednáním, ze kterého by se bylo možno nadíti nějakého nebezpečenství pro život, zdraví neb osobní bezpečnost nezletilce, leda že by to bylo zakázáno nějakým předpisem nebo stanovami. Takového předpisu není a o stanovách se žalobce nezmínil. Totéž platí o zařazení nezletilce mezi starší hráče a nikoli mezi dorostence, zejména když žalobce ani neudal věku synova a neuvedl, do kterého věku jest pokládati člena klubu za dorostence. Opomenutí pojištění bylo by jen tehdy bezprávným, kdyby bylo nařízeno buď nějakým obecně platným předpisem nebo stanovami. Předpisu není a o stanovách žalobce nic netvrdil.

Citace:

Čís. 8077. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 794-796.