Čís. 8028.

Rozhodnutí soudu, jímž byl opravný prostředek odmítnut podle čl. 4 (3) jaz. nař., nemůže býti zrušeno dohlédacím správním úřadem. Dohlédací úřad jest omezen na pouhý výrok, zda bylo nepřipuštěním menšinového jazyka porušeno jazykové právo strany.
(Rozh. ze dne 10. května 1928, R 1 1102/27/2.)
Usnesením ze dne 7. ledna 1928, R I 1102/27 odmítl nejvyšší soud dovolací rekurs vymáhajícího věřitele podle čl. 4 (3) jaz. nař. jako nehodící se, by o něm bylo po zákonu zahájeno jednání. Vymáhající strana podala do usnesení toho stížnost k předsednictvu nejvyššího soudu, jež rozhodnutím ze dne 25. února 1928 Pres. 373/28 stížnosti nevyhovělo. Na další stížnost vymáhající strany změnilo ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne 3. dubna 1928, čís. 13.508/28 napadené rozhodnutí v ten smysl, že se zrušuje usnesení nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1928, č. j. R I 1102/27, odmítající rekurs stěžovatelčin a že jest nejvyšší soud povinen tento rekurs přijmouti a ve věci vyříditi. Předsednictvo nejvyššího soudu předalo věc senátu nejvyššího soudu k dalšímu opatření.
Senát nejvyššího soudu se usnesl, že dovolací rekurs vymáhajícího věřitele byl vyřízen odmítnutím a že ho nelze vyříditi znova.
Důvody:
Senát uvážil toto: Při vyřízení dovolacího rekursu vymáhající strany jeho odmítnutím (usnesení ze dne 7. ledna 1928, R I 1102/27) řídil se nejvyšší soud předpisem jazykového nařízení čl. 4 (3), určujícím, jak — Čís. 8028 —
685
mají býti vyřízena podání učiněná právním zástupcem strany v jiném než státním jazyku. Z předpisu toho vyplývá povinnost soudu, u něhož bylo podání takové učiněno, by především zkoumal a rozhodl, zda strana učinivší podání právním zástupcem v jiném než státním jazyku jest k tomu oprávněna podle příslušných předpisů jazykových (§ 2 jaz. zák. a čl. 14, 16 a 19 jaz. nař.). Rozhodnutí to nemůže soud učiniti přímo, nemůže se omeziti na výrok, že strana jest oprávněna užíti jiného jazyka než státního a že soud důsledkem toho jest povinen přijati od ní podání (§ 2 jaz. zák.), učiniti pak další vyřízení věci závislým na tom, zda toto jeho rozhodnutí, týkající se jen otázky jazykové, vejde v moc práva. Naopak musí soud vyříditi podání učiněné advokátem v jiném než státním jazyku hned věcně, t. j. buď je odmítnouti podle čl. 4 (3) jaz. nař. anebo je vyříditi tak, jako by bylo učiněno jazykem státním, byť i po případném prohlášení podle čl. 16 (2) nař. V každém z těchto případů rozhodne soud ve věci, aniž záleží na tom, že musí uvažovati i o otázce jazykové, neboť rozhodnutí o této otázce zůstane vždy jen předurčujícím. I v případě, že soud neodmítne podáni, jež měl odmítnouti podle čl. 4 (3) jaz. nař., nýbrž že je přijme a vyřídí bez ohledu na jazykovou závadu, pro kterou je měl odmítnouti, rozhoduje již přijetím podání nejen o jazykovém, nýbrž i o hmotném nebo procesním právu stran. Může jíti na př. o žalobu, jež byla podána jiným než státním jazykem v poslední den promlčecí neb preklusivní lhůty, kterou jest vázána, takže opětné její podání v jazyku státním ,kdyby byla odmítnuta podle čl. 4 (3) nař., nemůže míti úspěch. Může jíti o opravný prostředek podaný v menšinovém jazyku, ač strana nemá toho práva, jenž, byv odmítnut podle téhož předpisu, nemohl by býti opakován v jazyku státním, když mezi tím uplynula zákonná lhůta, v níž měl býti podán. Odmítnutí podání má tudíž i jiné než jazykově právní účinky pro strany, t. j. rozhoduje se jím již věcně o právu stran. Odmítnutím žaloby neodpovídající jazykovým předpisům podle čl. 4 (3) nař. může se státi právní poměr mezi stranami neodporovatelným, na př. pomine právo ze správy, nebylo-li žalováno ve lhůtě § 933 obč. zák., podobně bude tomu v případech §§ 1111, 1162 d), 1486, 1489 a četných jiných obč. zák. a jiných zvláštních zákonů. Odmítnutím opravného prostředku z téhož důvodu a uplynutím lhůty stane se napadené rozhodnutí právoplatným, čímž založeno bude nové právo mezi stranami, strana nabude práv. Neodmítnutím podání jazykově vadného může býti dotčeno právo stran, především druhé strany, jež nemá zájmu na jazykovém právu svého odpůrce. Je proto v zájmu stran, by podání, neodpovídající předpisům jazykovým, bylo odmítnuto vždy, kde se tak má státi, by nebyla ani druhá strana poškozena ve svém právu, jež jí vzejde tím, že nestalo se podání druhé strany v čas nebo vůbec. Jde o případ obdobný tomu, podal-li odpůrce opravný prostředek pozdě, neboť tím stal se sporný nárok strany nesporným; totéž platí proto i v případě, že odpůrce prohřešil se proti předpisům jazykovým, aniž může poklesek ten napraviti. Strana ohrožená ve svém právu tím, že soud neodmítl odpůrcovo podání jazykově závadné, nemůže si stěžovati podle čl. 96 do opatření — Čís. 8028 —
686
soudu, neboť nebylo jím porušeno její jazykové právo na rozdíl jejího hmotného nebo procesního práva. Zajisté však nemůže zůstati bez právní ochrany, z čehož jest nutno dovoditi, že si strana může stěžovati do věcného vyřízení podání, jež mělo bytí soudem odmítnuto podle čl. 4 (3) nař., podle předpisů procesního práva, t. j. domáhati se nápravy u vyšší stolice soudní, pokud procesní právo to dovoluje. Přijetím podání jazykově vadného řeší tudíž soud také jazykovou otázku, aniž lze pochybovati o tom, že přijetí podání jest samo o sobě zároveň úkonem soudní právomoci, jenž podléhá přezkumu vyšších soudů, ježto jsou s ním spojeny účinky práva hmotného nebo procesního. I vyšší soudy musí při vyřízení stížnosti uvažovati o jazykové otázce, ale učiní tak zase jen předurčujícím způsobem, kdežto vyřízení stížnosti zůstane činností čistě soudní. Již z toho je patrno, že soudy rozhodují v těchto případech o jazykové otázce, aniž je straně dána vůbec možnost napadati jich názor podle čl. 96 nař., ač prvním úkolem zákona jest chrániti ve sporu stejně práva obou stran. Podle toho bude posouditi působnost dohlédacích úřadů ve věcech jazykových na rozdíl od věcí soudních. V případě, že soud odmítl podání podle čl. 4 (3) nař., je toto vyřízení taktéž úkonem soudní právomoci. Jazykové nařízení předpisuje přímo odmítnutí podání, ne předchozí rozhodnutí o jazykové otázce, není proto po této stránce předpisem jazykovým, nýbrž procesním, doplňujícím civilní řád soudní, jenž co do vyřízení podání jazykově vadných nemá ustanovení, a upravujícím podle § 78 ex. ř. i řízení exekuční, o něž jde. Odmítnutím podle čl. 4 (3) nař. jest podání vyřízeno věcně a proto konečným způsobem. Tak jako nemůže opravný prostředek právoplatně odmítnutý býti stranou úspěšně opětován, tak nemůže o něm soud, jednati ještě jednou ve věci, i když dohlédací úřad rozhodl na stížnost strany, že opravný prostředek soudem odmítnutý byl nezávadný po stránce jazykové. Odmítnutím opravného prostředku bylo založeno právo mezi stranami, jež nemůže býti změněno ani rozhodnutím dohlédacího úřadu, neboť účinek ten musil by býti stanoven výslovně zákonem. Jde proto při odmítnutí podání soudem podle čl. 4 (3), t. j. podání, jež soud uznal za jazykově vadné, o výkon právomoci vyhražené soudům předpisy §§ 95 a 96 ústavní listiny. Odmítnutí opravného prostředku z téhož důvodu jest jeho věcným vyřízením, a proto nejen konečným, nýbrž i nezrušitelným a vížícím nižší soudy. Dokladem omylnosti opačného názoru budiž další úvaha. Mohlo by se stati, že předsednictvo soudu jako přímý dohlédací úřad vyhoví stížnosti strany podané podle čl. 96 nař. do usnesení soudu, jímž bylo odmítnuto podání podle čl. 4 (3) nař. tím, že by usneseni to zrušilo. Soud by byl za platnosti opačného názoru nucen vyříditi podáni dříve odmítnuté a třeba vyhověti opravnému prostředku. Proti tomu nebyla by chráněna druhá strana ani v případě, že podání mělo býti odmítnuto, t. j. že předsednictvo rozhodlo mylně, neboť nebylo tím porušeno její jazykové právo, ač tím bylo porušeno její procesní právo, a nemohla by si stěžovati podle čl. 96 (5) nař. k vyššímu úřadu dohlédacímu. V takovém případě nerozhodl by dohlédací úřad, do jehož rozhodnutí není oprav- — Čís. 8028 —
687
ného prostředku, pouze o jazykovém právu strany, nýbrž vykonal by soudní moc v civilní věci právní, po případě na újmu strany, jež byla v právu. Takový stav příčil by se především ústavní listině a nemůže proto názor ten býti závazný pro soudy. Že výkon soudní pravomoci nepřísluší ani vyšším úřadům dohlédacím vytčeným v čl. 96 (5) nař., o tom není třeba se šířiti. Jdě-li tudíž o opravný prostředek, rozhoduje se odmítnutím podání o právu stran vůbec, ne pouze o jazykovém právu, nemůže proto rozhodnutí soudu, jímž byl opravný prostředek odmítnut podle čl. 4 (3) nař., býti zrušeno dohlédacím úřadem správním, neboť by se to příčilo §§ 95 a 96 ústavní listiny. Po této stránce jest čl. 4 (3) nař. předpisem práva procesního a ne jazykového, a jest, pokud jde o rekurs, jako v této exekuční věci, klásti jej na roveň předpisům §§ 523, 526 druhý odstavec a 528 prvý odstavec c. ř. s. co do jeho právního významu. Pokud bylo na odmítnutí podání uznáno soudem nižší stolice, může strana domáhati se nápravy stížností na soud vyšší stolice podle předpisů civ. řádu soudního. V této exekuční věcí jde o usnesení nejvyššího soudu, proti kterému není opravného prostředku. Dohlédacím úřadům byla jazykovými předpisy vykázána působnost v jiném směru, jenž nemá s věcným rozhodnutím soudním nic společného. Podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. náleží orgánům těm vyříditi jen spor o užívání jazyka a to odděleně od věci, ve které vzešel. Jen řešení jediné této otázky, zda bylo porušeno jazykové právo strany (čl. 96 čís. 2 nař.), t. j. zda nebyl neprávem připuštěn jazyk menšinový, jehož užití se strana domáhá, vyhrazeno jest dohlédacím orgánům, z jichž příslušnosti výslovně vyjmuta jsou opatření učiněná v důsledku nepřipuštění užitého jazyka, jež jsou postupem ve věci samé, »odděleně od sporu o užití jazyka« (§ 7 jaz. zák. a čl. 96 nař.). Dohlédací úřad je tudíž omezen na pouhý výrok, zda bylo nepřipuštěním menšinového jazyka porušeno jazykové právo strany. »Nemůže však sám vydatí vyřízení s právními účinky vyřízení příslušného (t. j. ve věci příslušného) orgánu, zejména prvý výrok zrušiti a nahraditi výrokem jazykově správným« (sr. čl. 96 třetí odstavec nař), což znamená: »výrokem v důsledku uznaného jazykového práva strany správným«. Tento výrok zůstává podle § 7 jaz. zák. a čl. 96 jaz. nař. v oboru působnosti věcně příslušného úřadu, a jest řešiti, pokud opravný prostředek není vyloučen podle předpisů práva procesního, postupem stolic, a sice, ježto stížnost pro porušení jazykového práva nemá odkládacího účinku, jako by nebylo vůbec sporu toho. Nedůvodné je proto mínění, že rozhodnutí o užití jazyka jest nerozlučně spjato v celek s opatřením předepsaným v důsledku tohoto rozhodnutí, t. j. s odmítnutím podání, takže i o tomto by mohl rozhodnouti dohlédací orgán. Toto zůstává vždy opatřením procesním, předepsaným v čl. 4 nař. za účelem jasného ohraničení příslušnosti dohlédacích úřadů a jejich omezeni na rozhodnutí, zda stěžovateli příslušelo právo užiti menšinového jazyka. Podle zásady tu vyslovené řídil se nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí čís. 7019 sb. n. s., na něž poukazuje. Odmítavým usnesením ze dne 7. ledna 1928 byl tudíž vyřízen dovolací rekurs vymáhající strany věcně a proto konečným způ- — Čís. 8029 —
688
sobem. Stížností na ministerstvo spravedlnosti domohla se vymáhající strana rozhodnutí, že měla právo užiti menšinového jazyka, jiného významu však rozhodnutí to nemá pro věc, neboť odmítnutím dovolacího rekursu stalo se rozhodnutí rekursního soudu právoplatným, a jest exekuční návrh vymáhající strany zamítnut konečným způsobem. Jest proto jakékoliv další vyřízení zmíněného opravného prostředku vyloučeno podle zákona, ježto právoplatné rozhodnutí nemůže býti přezkoumáno, tím méně změněno.

Citace:

Čís. 8028. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 712-716.