Čís. 8102.O nároku manželky proti manželi, by ji přijal do společné domácnosti, jest jednati pořadem práva.(Rozh. ze dne 1. června 1928, R II 172/28.)Manželka navrhla na soudě, by její manžel byl přidržen přijati ji do společné domácnosti. Soud prvé stolice rozhodl, že návrh patří na pořad práva. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:Proti souhlasným usnesením nižších soudů ve věcech nesporných jest přípustný dovolací rekurs jen z důvodů zmatečnosti, zřejmé protispisovosti nebo zřejmé nezákonnosti. Stěžovatelka hájí proti názoru nižších soudů stanovisko, že v nesporném řízení může býti rozhodovánu o návrhu opuštěné nebo vypuzené manželky, by ji manžel přijal do společné domácnosti, a uplatňuje tedy nezákonnost rozhodnutí nižších soudů. Avšak nezákonnost není nijak zřejmá a judikatura nejvyššího soudu ustálila se už na tom, že pro rozhodování o takovém nároku je přípustný jen pořad práva (srov. na př. rozhodnutí čís. 1546, 3449 a 3695 sb. n. s.). V nesporném řízení pojednává soud jenom potud z povinnosti úřední nebo k návrhu stran, pokud to nařizují zákony (§ 1 nesp. říz.), může tedy soud v tomto řízení rozhodovati jen o těch nárocích soukromoprávních, při nichž ho zákon k rozhodování takto zmocňuje. Ale žádný zákon nedává soudu zmocnění, by v nesporném řízení jednal o nároku manželky na přijetí do společné domácnosti. Nejde tu o ochranu práv osoby, která podle § 21 obč. zák. požívá zvláštní záštity zákona a jejíž zájmy tedy soud jest povolán hájiti v nesporném řízení z moci úřední (§ 181 nesp. říz.). Třebaže manželé svémocně nesmějí zrušiti společenství manželské, není opuštěný nebo zapuzený manžel pod zvláštní ochranou úřadu, jako osoby v § 21 obč. zák. jmenované, a záleží jen na něm, chce-li svého práva na přijetí do společné domácnosti použíti. V manželském právu jen některé nároky mají ráz nároků, nepodléhajících disposici stran, na příklad uplatnění veřejnoprávní překážky neplatnosti manželství, vyšetření viny na rozvodu a rozluce, ale nepatří k nim vedení společné domácnosti. Proto ani z tohoto důvodu nemůže se stěžovatelka dovolávati přípustnosti nesporného řízení. Ani rozlukový zákon (§ 13 c) a prováděcí nařízení k němu ze dne 17. června 1919, čís. 362 čl. I. nemluví pro názor stěžovatelky a nestanoví nesporný pořad pro vyřízení nároku na přijetí do společné domácnosti. Soudní výzva k návratu do společné domácnosti ve smyslu § 13 c) rozl. zákona ovšem není předmětem řízení sporného a děje se jen usnesením. Ale touto výzvou nezřizuje soud exekuční titul, na základě něhož by bylo lze vymoci přivedení do společné domácnosti. Nejde při něm o konečné rozhodnutí o nároku opuštěného manžela na přijetí, nýbrž výzva má ráz jenom prozatímního opatření, které se vydává na pouhé osvědčení příčiny opuštění. Teprve ve sporu rozlukovém jedná se o skutečné podstatnosti příčiny a zlomyslnosti opuštěni. Proto ustanovení rozlukového zákona a jeho prováděcího nařízení čl. 1., jež upravují možnost pouhé výzvy k návratu do společné domácnosti, ale nikoliv konečné rozhodování o povinnosti k návratu do společné domácnosti nebo k přijetí do ní, nelze se dovolávati pro přípustnost nesporného pořadu o této povinnosti. Ani § 382 čís. 8 ex. ř. nesvědčí opaku, ba spíše názoru zde hájenému. Prozatímní opatření příkazem přijetí do společné domácnosti má za účel, by opuštěný nebo zapuzený manžel zatím nepostrádal výživy nebo vzájemné pomoci (§91 a 92 obč. zák.), než bude sporem rozhodnuto o rozvodu, rozluce atd. Prozatímní opatření předpokládá, že buď byla už žaloba podána, nebo že bude podána, ježto jinak by prozatímní opatření bylo zrušeno (§ 391 druhý odstavec ex. ř.). Proto § 382 čís. 8 a 391 ex. ř. svědčí tomu, že nárok na přijetí do společné domácnosti, pokud nejde o pouhé prozatímní opatření, nutno vyříditi pořadem práva. Jde o nárok, který vzniká ze vzájemného poměru manželů, není ryze majetkoprávní, jak to má na mysli § 50 čís. 3 j. n., rozhodnutí o něm není přikázáno nespornému soudnictví a proto náleží na pořad práva. Starší kolísající prakse nejvyššího soudu vídeňského připouštěla sice i nespornou cestu k vyřízení takových nároků na přijetí do společné domácnosti proto, že před zahájením rozvodového sporu měl soud podle ustanovení občanského zákoníka zatímně upraviti poměry rodinné, zejména co do výživy a odděleného bydliště cestou nespornou, ale ustanoveními exekučního řádu a jurisdikční normy byla cestě nesporné ponechána tato úprava jenom tehdy, jde-li o prozatímní opatření na dobu trvání sporu. Jinak nutno ji řešiti pořadem práva.