Čís. 8152.

Bylo-li povoleno oddělení pozůstalostního jmění také k zabezpečení nároku nezletilce na povinný díl, jest vyříditi konečný účet opatrovníka pozůstalostního jmění v řízení nesporném.

(Rozh. ze dne 21. června 1928, R I 426/28.)
Pozůstalostní soud nevyřídil účet dědice ze správy pozůstalosti, maje za to, že jest ho vyříditi pořadem práva. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by, doplně řízení, vydal nové usnesení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatelé vycházejí z právního názoru projeveného v rozhodnutí nejvyššího dvoru soudního ve Vídni ze dne 24. října 1888, čís. 10993 přístupného ve sbírce Glaser Unger svazek 26, čís. 12.410, podle kterého vyřízení účtu k dědictví se přihlásivšího dědice ze svěřené mu správy pozůstalosti má se státi vždy pořadem práva a podle kterého uznává se jediná výjimka ve příčině poručenských a opatrovnických účtů, s nimiž dlužno nakládati a je vyříditi podle zvláštních předpisů (§§ 241, 242 a 282 obč. zák. a §§ 208 až 214 nesp. říz.), kterážto výjimka však nemá platnost ve příčině účtů správců pozůstalosti, jejichž práva a povinnosti jsou na roveň postavena oněm uschovatele, vnuceného správce a zmocněnce (§§ 968 a 1012 obč. zák.). Jde o to, hodí-li se citované rozhodnutí na tento případ, a tu je jedině směrodatným, že usnesením soudu prvé stolice ze dne 13. listopadu 1920 povoleno bylo k návrhu nezletilého nepominutelného dědice Karla R-a a pozůstalé manželky Boženy W-ové oddělení pozůstalostního jmění z důvodu § 812 obč. zák. k zabezpečení nároku řečeného nezletilce na vyplacení povinného dílu a nároku vdovina na vyplacení odkazu 100000 Kč, jakož i jejího nároku na poskytnutí potřebné slušné výživy z pozůstalosti podle § 796 obč. zák. ve znění § 71 cis. nařízení ze dne 12. října 1914, čís. 276 ř. zák. a že ku správě pozůstalostního jmění ustanoven byl za opatrovníka Rudolf W. Nyní jde o vyřízení konečného účtu tohoto takto zřízeného opatrovníka pozůstalostního jmění. Podle §§ 49 a 162 nesp. říz. má soud práva nezletilých nepominutelných dědiců při projednání pozůstalosti chrániti z úřední povinnosti. Před vyšetřením a zajištěním povinného dílu pozůstalost nesmí vůbec býti odevzdána. Přihlédne-li se vedle těchto zákonitých ustanovení k zásadě vyslovené už v této věcí v rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu, sb. n. s. čís. 4649, podle které sice je rozhodujícím okamžikem pro vypočtení čisté pozůstalosti zůstavitelovo úmrtí, ale veškeré až do skutečného přikázání povinného dílu, t. j. do jeho zaplacení nepominutelnému dědici (dvorní dekret ze dne 27. března 1847, čís. 1051 sb. z. s.) nastalé změny pozůstalostního jmění jdou na účet nepominutelného dědice stejně, jako kdyby byl spoluvlastníkem pozůstalosti, že tedy je nepominutelný dědic oprávněn podle §§ 786, 830 a 837 obč. zák. a podle citovaného dekretu požadovati na dědici vedoucím správu pozůstalosti kladení účtu za ono mezidobí a poměrný díl na zisku, na ztrátě i na výtěžcích pozůstalosti až do vyplacení povinného dílu, sluší uznati, že v tomto případě jde při vyřizování konečného účtu o takové zájmy pod zvláštní ochranou zákona stojící nezletilé osoby, na které dopadá svrchu uvedená výjimka dovolateli citovaného rozhodnutí, že totiž účet jest vyříditi v nesporném řízení.

Citace:

č. 8152. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 922-923.