Čís. 8064.

Byla-li dána výpověď z bytu neujaté pozůstalosti, není pro rozhodnutí o účinnosti výpovědi předurčující otázkou podle § 236 (259) c. ř. s. otázka, zda jsou splněny předpoklady § 6 (1) zák. o ochr. náj. pro dědice.
(Rozh. ze dne 23. května 1928, R 1 362/28.) — Čís. 8064 —
746
Žalobci dali soudní výpověď pozůstalosti po svém dřívějším ná- jemníkovi, tvrdíce, že nájemník nezanechal ani posledního pořízení, ani jmění a že tu není dědiců, kteří by s ním byli bydleli ve společné domácnosti. Tímto tvrzením vylučovali žalobci pro tento případ předpoklady § 6 (1) zák. o ochr. náj. ze dne 25. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. Proti výpovědi podal námitky opatrovník pozůstalosti jednak z důvodu nepřípustnosti pořadu práva, protože prý si měli žalobci vymoci svolení okresního soudu k výpovědi v řízení mimos pornem, jednak z důvodu, že v bytě zůstavitelově s ním bydlela a dosud bydlí jeho dřívější hospodyně, která jest podle ústního testamentu jeho dědičkou a že takto vstoupila podle § 6 (1) zák. o ochr. náj. do nájemní smlouvy. V námitkách bylo uvedeno, že hospodyně »přistupuje« k návrhu opatrovníkovu, by byla výpověď zrušena. Žalobci učinili za sporu v první stolici mezitimní návrh určovací podle § 236 c. ř. s., by bylo určeno, že tvrzené ústní poslední pořízení, jímž by byla hospodyně ustanovena dědičkou, není po právu a že hospodyně není dědičkou podle §§ 532 a 533 obč. zák. Rozsudek prvního soudu obsahoval jednak usnesení, jímž byla zamítnuta námitka nepřípustnosti pořadu práva a byl také zamítnut mezitimní návrh určovací žalující strany, jednak rozsudkový nález, jímž byla výpověď zrušena. Podle důvodů rozsudku zrušil první soud výpověď proto, že pokládal hospodyni za dědičku a předpoklady § 6 (1 ) zák. o ochr. náj. za splněné. Odvolací soud zrušil s výhradou pravomoci rozsudek prvního soudu a nařídil mu, by věc projednal a vynesl rozsudek. Odvolací soud pokládal mezitimní určovací návrh žalující strany za přípustný a uložil prvnímu soudu, by právě o tomto návrhu věcně rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě ke zrušovacímu důvodu, jehož použil, znovu rozhodl o odvolání žalobců.
Důvody:
Předmětem rozhodnutí nejvyššího soudu jest v tomto období řízení jen otázka, zda odvolací soud právem nařídil prvnímu soudu, by rozhodl o žalobcově mezitimním určovacím návrhu (§ 236 c. ř. s.). Zrušovací usnesení odvolacího soudu nemůže obstáti. Rozhodnutí o žalobním nároku, čelícím k tomu, by výpověď daná neujaté pozůstalosti byla uznána za účinnou, nezávisí ani zcela ani z části na právu nebo právním poměru, jehož určení se žalující strana podle § 236 c. ř. s. domáhá. Že i neujatá pozůstalost požívá záštity zákona o ochraně nájemníků, vyslovil nejvyšší soud již opětovně (na př. rozh. čís. 5842, 5862, 6112 a j. sb. n. s.) a rovněž opětovně vyslovil, že námitka vypovídané strany, že požívá záštity zákona o ochraně nájemníků, jest námitkou hmotněprávní, o níž nutno rozhodnouti rozsudkem podle § 572 c. ř. s. a nikoli snad námitkou procesuálni, totiž námitkou nepřípustnosti pořadu práva (na př. rozh. čís. 6596, 3437, 3741 a j. sb. n. s.). V tomto sporu bude rozhodnouti toliko o námitce, že vypovídaná strana požívá záštity zá- — Čís. 8065 —
747
kona o ochraně nájemníků, protože jiná námitka nebyla učiněna. Toto rozhodnutí však nezávisí na tom, zdali jsou splněny předpoklady § 6 (1) zák. o ochr. náj. u třetí osoby, které výpověď dána nebyla a která není ve sporu stranou, zejména zdali tvrzené ústní poslední pořízení jest po právu čili nic. K tomu cíli nebylo třeba rozsudek prvního soudu zrušiti. Pokud opatrovník pozůstalosti podal námitky také z důvodu, že hospodyně vstoupila do smlouvy nájemní, neměl k tomu legitimace, protože mu nezáleží chrániti práva domnělé dědičky. Pokud pak hospodyně přistoupila k návrhu opatrovníkovu na zrušení výpovědi, nebyla k tomu rovněž oprávněna a nestane se tím ani stranou ve sporu, ani vedlejší intervenientkou žalované strany (§ 18 c. ř. s.), neprohlásivši, že jako taková chce k žalované straně přistoupiti. Dodati sluší, že v době vydání rozsudku prvního soudu zde ještě hereditas iacens byla, protože k odevzdání pozůstalosti došlo až poté. Bylo tedy rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 8064. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 773-775.