Čís. 8003.

Nárok rozvedené manželky na výživné podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. není nárokem ze zákona a nemůže se manželka na základě jeho domáhati na manželově pozůstalosti náhrady podle § 1042 obč. zák.
(Rozh. ze dne 26. dubna 1928, Rv I 86/28.)
Manželství žalobkyně s Václavem J-em bylo rozvedeno od stolu a lože z viny obou manželů. Po smrti Václava J-а domáhala se žalobkyně na jeho pozůstalosti výživného za dobu, kdy se zůstavitel od ní odstěhoval až do jeho smrti. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud jde o právní posouzení rozepře, vystihl prvý soud zcela správně, že jde tu o zaplacení výživného za dobu minulou, a že žaloba není důvodnou podle § 1042 obč. zák., poněvadž zemřelý rozvedený manžel žalobkyně Václav J. neměl: zákonné povinnosti vyživovací proti žalobkyni, ježto jejich manželství bylo rozvedeno z viny obou stran (§ 1264 obč. zák.). Ustanovení dvorského dekretu ze dne 4. května 1841 čís. 531 sb. z. s., na který se žalobkyně odvolává, výslovně uvádí, že manželce po rozvodu z oboustranné viny — Čís. 8004 —
643
nenáleží nárok na slušnou výživu, že však se ponechává soudci, by po uvážení všech poměrů a důvodů slušnosti, které pro ni mluví, výjimečné přidržel manžela к plnění slušné výživy manželce. Poněvadž tu tedy není vyživovací povinnosti manželovy, nemůže se žalobkyně dožadovati náhrady podle § 1042 obč. zák., neboť toto zákonné ustanovení předpokládá náklad, který někdo podle zákona byl by měl učiniti sám a který jiný zaň učiní. Nelze proto důvodně na pozůstalostí zemřelého manžela požadovati náhradu výživného za dobu minulou pro manželku, která na výživné neměla zákonného nároku, byť i soudce dle citovaného dvorního dekretu mohl výminečně přidržeti manžela k plnění slušné výživy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Správně dovodil odvolací soud, že nárok rozvedené manželky na výživné podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., ježto přiznání jeho závisí na uvážení soudu, není nárokem ze zákona, a že, ano jest žalováno o náhradu výživného podle § 1042 obč. zák., tento však předpokládá nárok ze zákona a tím nárok rozvedené manželky podle dekretu, jak uvedeno, není, netřeba pro rozhodnutí sporu zabývati se otázkou, zda žalobkyni nárok na výživné po rozumu zmíněného dvorského dekretu proti zemřelému jejímu manželovi, pokud se týče proti jeho pozůstalosti náležel, po případě náleží. Vytýká tudíž odvolatelka odvolacímu soudu s hlediska § 503 čís. 2 c. ř. s., že se uvedenou otázkou nezabýval a jí neřešil, neprávem. Protože nárok na výživné podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. i kdyby žalobkyni příslušel, nebyl by, jak uvedeno, nárokem ze zákona, není nárok žalobkyně na zaplacení výživného za uplynulou dobu, opíraný o ustanovení § 1042 obč. zák., opodstatněn a odvolací soud zamítnuv tento žalobní nárok, po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) nepochybil.

Citace:

Čís. 8003. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 670-671.