Čís. 8145.

Následky zmeškání lhůty k podání žalobní odpovědi nastávají samy sebou uplynutím lhůty a nemohou býti odčiněny dodatečným podáním žalobní odpovědi, třebas se tak stalo před podáním návrhu na vynesení rozsudku pro zmeškání.
Ti, kdož jsou spolužalováni o náhradu škody, netvoří nezbytně společenství v rozepři podle § 14 c. ř. s.

(Rozh. ze dne 15. června 1928, Rv I 2132/27.)
Žalobci byla způsobena škoda neosvětleným povozem, který řídil kočí Josef L. a který náležel manželům Č-ovým. V řízení o žalobě na náhradu škody proti Josefu L-ovi a manželům Č-ovým podal Josef L. žalobní odpověď včas, manželé Č-ovi zmeškali lhůtu k podání žalobní odpovědi. K návrhu žalobcovu vynesl procesní soud prvé stolice proti manželům Č-ovým rozsudek pro zmeškání podle žaloby. Odvolací soud zamítl odvolání manželů Č-ových, pokud uplatňovalo zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s., jinak mu nevyhověl. Důvody: Ustanovení § 145 druhý odstavec c. ř. s. nelze použiti na případ § 398 c. ř. s., neboť není nikde předepsáno v zákoně, zejména v §§ 243, 398 c. ř. s., že má býti pohroženo žalované straně zákonnými následky promeškání, jež ji stihnou, nepodá-li včas žalobní odpověď, jak je stanoveno na př. v §§ 60 třetí odstavec, 131, 165 třetí odstavec, 198 druhý odstavec, 432 druhý odstavec, 452 druhý odstavec a jinde (viz Hora, Civ. pr. proc. str. 236, II ad 1); jen v těch případech (slova v druhém odstavci § 145 »V této případnosti« vztahují se jen na prvý odstavec téhož §) lze promeškaný úkon procesní provésti i dodatečně. Při nepodání žalobní odpovědi včas je použíti ustanovení § 144 c. ř. s., podle něhož je strana promeškavší procesní úkon vyloučena pro vždy z toho, by jej dodatečně mohla předsevzíti. Je proto lhostejno, zda bylo usnesení prohlášeno ústně a zda a kdy bylo přelepeno kolky. Tiskopis sám je ovšem potud nesprávným, pokud uvádí jako usnesení i to, »že na odpověď po uplynutí lhůty podanou by jako na opožděnou nebylo lze přihlédati, byť i žalující strana opomenula před podáním odpovědi učiniti návrh, by právní újmy promeškání byly uvedeny ve skutek«, neboť to je předpis zákona, jehož znalost se předpokládá u každého, tím spíše u právního zástupce (§ 2 obč. zák.). Usnesením je pouze výrok, že a jaká lhůta byla dána k žalobní odpovědi, neboť jen o tom rozhoduje soudce (§ 243 prvý odstavec c. ř. s.), ostatní je poučením, jež se dává stranám práva neznalým (§ 432 c. ř. s.) a jež bývá otištěno v tiskopisech na př. při vyřízení žaloby o následcích nedostavení se, o písemných výkladech (§ 397 c. ř. s.), o opravných prostředcích do rozsudku. Bylo proto odvolání, pokud se v něm uplatňuje zmatečnost, jako neodůvodněné zamítnouti. Tím je odbyt odvolací důvod nesprávného právního posouzení, pokud se spatřuje v tom, že neměl býti vydán rozsudek pro zmeškání, ana byla podle mínění odvolatelů podána včas žalobní odpověď. Neprávem tvrdí odvolatelé, že neměl býti podle § 402 druhý odstavec c. ř. s. proti nim vydán zvláštní rozsudek, an spolužalovaný Josef L. podal včas žalobní odpověď a jedná se prý o nutné společenství v rozepři po rozumu § 14 c. ř. s.; takového společenství tu není, neboť ani podle povahy sporného právního poměru ani podle zákonného předpisu netvoří žalovaní jednotnou rozepři stran; vždyť je možno, že odvolatelé by nebyli odsouzeni k náhradě škody způsobené L-em, prokázali-li by, že na tom nemají viny (sami se toho odvoláním domáhají), ač by L. byl odsouzen.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Zmatečnost, o které soud dovolací musí podle plenárního rozhodnutí ze dne 30. prosince 1927 pres. 227/27 uveřejněného pod čís. 7671 sb. n. s. věcně rozhodnouti, vidí dovolatelé v tom, že odvolací soud neshledal, že jim byla odmítnutím jejich žalobní odpovědi na žalobu nezákonným postupem soudu odňata možnost před soudem jednati (§ 477 čís. 4 a 503 čís. 1 c. ř. s.). Nelze přisvědčiti vývodům dovolatelů, že jest nezákonným odmítnutí jejich odpovědi na žalobu, podané sice po uplynutí lhůty k jejímu podání soudem prvé stolice stanovené, ale ještě před návrhem žalobce na vydání rozsudku pro zmeškání proti nim pro nepo dání žalobní odpovědi. Podle § 144 c. ř. s. má promeškání procesního úkonu za následek, že jest strana vyloučena z procesního úkonu, jejž bylo jí v stanovené lhůtč předsevzíti. Ustanovení toto je normou všeobecně platnou, pokud ohledně těch kterých procesních úkonů nebylo něco jiného stanoveno. Dovolatelé uznávají, že usnesení na tiskopisu pro první roky předtištěné jest usnesením soudním jen potud, pokud se v něm odpůrci uděluje lhůta k odpovědi na žalobu a že vše ostatní jest jen poučením pro strany práva neznalé. Když tomu tak, nastaly následky zmeškání lhůty k podání odpovědi na žalobu již uplynutím lhůty k tomu stanovené samy sebou bez ohledu na to, zda návrh ve smyslu § 398 prvý odstavec c. ř. s. v té době již byl podán čili nic. Není proto správným názor dovolatelů, že až do podání návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání podle § 398 prvý odstavec c. ř. s. mohli ve smyslu § 145 druhý odstavec c. ř. s. promeškaný úkon procesní dodatečně předsevzíti a tak následky promeškání odčiniti. Zásadu tuto vyslovil nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod čís. 7286 a 7729 sb. n. s. Vývody dovolání nejsou způsobilé, by soud dovolací shledal důvodným od zásady svrchu uvedené v tomto případě upustiti. Stačí proto dovolatele poukázati s jeho vývody v tomto směru na důvody onoho rozhodnutí. Jest proto přisvědčiti názoru soudu odvolacího, že předpis § 145 druhý odstavec c. ř. s. na souzený případ se nevztahuje a nemůže proto o zmatečnosti ve smyslu § 477 čís. 4 c. ř. s. případně § 503 čís. 1 c. ř. s. býti řeči. Soud dovolací shledává správným i názor soudu odvolacího, že o společenství v rozepři ve smyslu § 14 c. ř. s. tu nejde a že proto proti dovolatelům mohl býti vydán samostatný rozsudek bez ohledu na to, jak vyzní rozsudek proti spolužalovanému L-ovi, když zavinění L-ovo jest zjištěno a pro posouzení povinnosti dovolatelů k náhradě škody přichází jen v úvahu, zdali zavinění toto jest toho rázu, že jest způsobilé, aby opodstatnilo jeho nezdatnost ve smyslu § 1315 obč. zák., kterážto otázka jest otázkou právní a nikoli otázkou skutkovou.

Citace:

č. 8145. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 910-912.