Čís. 7833.

Vydržení jest originárním nabývacím způsobem, a lze se na jeho základě domáhati uznání vlastnictví, jež může pak býti vloženo do knih. I na součásti veřejné cesty lze vydržeti soukromoprávní vlastnictví.
(Rozh. ze dne 2. března 1928, Rv I 757/27.)
Žalobci domáhali se na žalované obci, by bylo uznáno právem, že díl pozemkové parcely jest jejich vlastnictvím, a opírali žalobní nárok o vydržení. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby, Důvody: V tomto případě jest řešiti tři otázky: 1. zda může sporný dílec pozemku, který jest částí veřejného statku č. kat. 1590, vůbec býti vydržen, 2. zda může vlastnictví dílce toho postavením dřevěného záchodku na něm býti vydrženo, a 3. zda je žalobní žádost oprávněná, přípustná a správná. Soud prvé stolice zodpověděl otázku záporně a zamítl žalobu, avšak neprávem. Jest sice správné, že poz. parc. čís. kat. 1590 jest veřejným statkem a že dílec její, ohledně něhož žalobci domáhají se uznání práva vlastnického, — Čís. 7833 —
343
jim knihovně připsán není. To však nemůže býti o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, neboť žalobci uplatňují, že vlastnictví nabyli vydržením, a domáhají se žalobou, by na základě rozsudku jejich vlastnictví do knih mohlo býti vloženo. Kdyby toto jejich právo bylo již vloženo v pozemkové knize, nebylo by třeba žaloby o zjištění, že žalobcům právo vlastnické ke sporné části pozemkové parcely č. kat. 1590 přísluší. Jest též správným, že vlastnického práva k nemovitým věcem nabývá se podle § 431 obč. zák. knihovním vkladem, jímž se může státi jen na základě listiny, vykazující platný právní důvod, avšak žaloba, o niž tu jde, má právě za účel, by si žalobci listinu takovou opatřili, а k tomu třeba, by jejich vlastnictví, jehož dle svého tvrzení nabyli vydržením, bylo rozsudkem zjištěno. Názor soudu prvé stolice odporuje ustanovení §§ 1452, 1460 a 1477 obč. zák., zejména § 1498 obč. zák. jenž zní, že, kdo nabyde věci nebo práva vydržením, může žádati proti posavadnímu vlastníkovi na soudě přiřknutí vlastnictví a může si dáti přiřknuté právo do veřejných knih vložiti, náleží-li do nich. Z předpisu toho je nade vší pochybnost patrno, že, tvrdí-li někdo vydržení věci nebo práva, může si dáti věc nebo právo soudem přiřknouti, t. j. žalovati o zjištění svého práva vydržením nabytého. Kdyby právní názor soudu prvé stolice byl správným, nemohl by nikdo z těch, kdož nabyli vlastnictví nemovité věci vydržením, žalovati o zjištění vlastnictví, což bylo by zajisté v rozporu se zákonnými předpisy i se stálou soudní praxí. Ostatně vydržením nenabývá se pouze důvod vlastnictví, neboť podle § 1452 jest vydržení zároveň způsobem nabývacím. Jest proto první část žalobního návrhu, že sporný dílec poz. parc. č. kat. 1590 jest vlastnictvím žalobců, správná a přípustná. Než i druhá část žalobní prosby zní správně. Okolnost, že jde o vlastnictví části veřejného statku, na nějž vlastnické právo může býti vloženo teprve po doplnění pozemkové knihy, jest zcela lhostejnou, neboť na základě rozsudku podle žalobní prosby mohou žalobci žádati o vklad práva vlastnického a za tím účelem o zavedení doplňovacího řízení a o zapsání sporné části veřejného statku do knih pozemkových. Soud prvé stolice, vycházeje z nesprávného právního názoru, že žalobní žádost jest nesprávná a neoprávněná, zamítl žalobu, aniž by se zabýval též dalšími otázkami uvedenými shora pod čís. 1. a 2. Zjistil však podle výpovědí svědků a zjištění tomu se neodporuje, že na sporném dílci pozemkové parcely č. kat. 1590 stojí nejméně po dobu 50 let záchodek, patřící k usedlosti žalobců, který byl dříve dřevěný a nyní jest zděný, a usoudil z toho, že jsou tu všechny náležitosti vydržení podle § 1472 obč. zák. Odvolací soud béře toto zjištění i úsudek za svůj, neboť zjišťuje ještě na základě výpovědi svědka Josefa F-a, jemuž soud 1. stolice věřil a jemuž ani odvolací soud příčiny nemá nevěřiti, že záchodek ten byl vždy používán od usedlosti, t. j. od obyvatelů téže, poněvadž jiného záchodku při ní nebylo. Vlastnictví, jako právo, jest podle § 354 obč. zák. oprávněním, podstatou i užitky věci podle vůle vládnouti a každého jiného z toho vyloučiti. Že žalobci a jich předchůdci postavením záchodku na část pozemkové parcely č. kat. 1590 a užíváním jeho po dobu nejméně 50 let, nabyli moci, podstatou i užitky části — Čís. 7833 —
344
té podle vůle své vládnouti a každého jiného z toho vyloučiti, nemůže býti pochybnosti a nabyli proto vydržením vlastnického práva a nikoliv pouze služebnosti, jak tvrdí žalovaná strana. Námitka, že část tu jako veřejný statek nelze vydržeti není odůvodněna, neboť podle § 1445 obč. zák. může býti vše, čeho lze nabýti, také vydrženo a, poněvadž i veřejný statek může přejíti do soukromého majetku za určitých .zákonných předpokladů, může býti též předmětem vydržení. Jest proto žalobní žádost odůvodněna a mělo podle ní býti nalezeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze přisvědčiti dovolatelce, že žalobní žádání, jemuž bylo vyhověno odvolacím soudem, jest pochybené, poněvadž v něm není uveden nabývací důvod, že totiž žalobci vydrželi sporný dílec pozemkový a že je v něm požadováno vložení vlastnického práva do pozemkové knihy, ačkoli řečený dílec pozemkový jako část veřejného statku není dosud zapsán v pozemkové knize. Vydržení uskutečňuje pro vydržitele originární způsob vlastnického nabytí. Na této jeho právní povaze nemění nic ne zcela přesný doslov § 1452 obč. zák.: »Bylo-li promlčené právo vzhledem k zákonnému držení zároveň na jiného přeneseno,« neboť v dalším se praví: »nazývá se právem vydrženým a způsob nabývací vydržením«. Podle § 1498 obč. zák. »kdo nabyl věci nebo práva vydržením, může proti dosavadnímu vlastníku žádati na soudě, by mu přiřkl vlastnictví«. Takovou žalobou je právě tato žaloba a z doslovu zákona je zjevno, že její žádání kryje se úplně s tímto doslovem. Ostatně sluší poukázati k § 1477 obč. zák., podle něhož, kdo opírá vydržení o dobu třiceti- nebo čtyřicetiletou, nemusí udati důvod nabývací. Ve druhé příčině nesvědčí dovolatelce ani další doslov § 1498 obč. zák., že totiž kdo nabyl věci nebo práva vydržením, může žádati, »je-li přiřknuté právo předmětem zápisu do veřejných knih, by bylo do nich zapsáno«. Vlastnictví nabyté vydržením je takovým, které podle §§ 431 a 436 obč. zák. musí býti zapsáno ve veřejných knihách k tomu určených, a je po smyslu rozsudečného výroku tímto také vysloveno, že dovolatelka musí souhlasiti, by sporný dílec pozemkový byl ze seznamu veřejného statku odepsán, zapsán do pozemkové knihy a v té naň žalobcům vloženo bylo vlastnické právo. Na věci nemění nic, že tento vklad musí předcházeti příslušné řízení za účelem doplnění pozemkové knihy. Sporná věc nebyla odvolacím soudem posouzena po právní stránce nesprávně ani v otázce, zda je sporný dílec jako součást veřejné cesty, tedy podle §§ 287 a 288 obč. zák. veřejný statek, způsobilý, by na něm mohlo býti vydrženo soukromoprávní vlastnictví. Dovolací soud souhlasí i po této stránce se správnými věci i zákonu vyhovujícími důvody napadeného rozsudku. Podle § 311 obč. zák. mohou býti vzaty v držení všechny hmotné a nehmotné věci, které jsou předmětem právního obchodu. Dovolatelka poukazuje k rozhodnutí tohoto nejvyššího soudu otištěnému ve sb. n. s. pod čís. 3223, ale to není tímto případem, neboť tam šlo sice o obecní statek, ale požívací práva žalujících byla veřejnoprávní povahy, která ovšem nejsou předmětem vydržení, a mimo to předcházel rozepři výrok nejvyššího správního soudu, že jde o obecní statek, a že požívací právo k němu zakládá se na § 70 českého obecního zřízení, kterémužto výroku byla přiznána prejudicialita. Zjištěný způsob používání obecní cesty žalobci není však veřejnoprávní povahy, naopak jeho podstata jest taková, že jím obecní cesta v rozhodující části přestala sloužiti chození a jezdění, přestala fakticky býti věcí (§ 288 obč. zák.), »která podle zemské ústavy jest určena k užívání každého člena obce«. Podle § 1455 obč. zák. možno vše, čeho lze nabýti, také vydržeti, a ježto veřejný statek, šetříc ovšem určitých předpisů zákonných, může přejíti v soukromé vlastnictví, tudíž ho lze nabýti, může také býti předmětem vydržení.

Citace:

č. 7833. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 370-373.