Čís. 8167.

Vymáhající věřitel, jenž nedošel úplného zaplacení z nejvyššího podání proto, že byl bernímu úřadu v přednostním pořadí přikázán nedoplatek dávky z majetku, váznoucí na prodané nemovitosti, jest oprávněn domáhati se na tom, komu byla dávka z majetku předepsána, zaplaceni ve výši onoho nedoplatku.

(Rozh. ze dne 23. června 1928, Rv I 1903/27.)
H. prodal dne 24. března 1924 nemovitost R-ovi. K návrhu žalobkyně byla tato nemovitost dne 17. března 1926 prodána ve dražbě. K rozvrhu nejvyššího podání přihlásil berní úřad nedoplatek dávky z přírůstku hodnoty, jenž byl pak přikázán v přednostním pořadí, důsledkem čehož vyšla žalobkyně částečně na prázdno penízem přesahujícím nedoplatek dávky z majetku. Žalobu proti H-ovi o zaplacení peníze, jenž byl přikázán státu na nedoplatku dávky z majetku, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalobkyně domáhá se na žalovaném náhrady peníze, jímž při rozdělení nejvyššího podání za nemovitost přišla na prázdno z toho důvodu, že onen peníz byl přikázán ve výsadním pořadí bernímu úřadu na dávku z majetku, kterou žalovaný ještě dluhoval, takže žalobkyně tuto dávku ze svého majetku za žalovaného zaplatila, nebyvší k tomu povinna. Právním důvodem, o nějž žalobkyně opírá nárok na náhradu škody, jest obohacení žalovaného na útraty žalobkyně. Obohacení žalovaného mohlo by tu však býti jen na útraty exekutů, poněvadž jejich podle výsledku nejvyššího podání zbývající dluh žalobkyni se následkem přikázání zbytku dávky z majetku bernímu úřadu jeví vyšším o zažalovaný peníz, než by byl bez tohoto přikázání, a příslušela by jim tudíž primérní žaloba z obohacení proti žalovanému; žalobkyně nemá primérně nároku z obohacení, chybí jí aktivní oprávnění k žalobě. Ani z titulu náhrady škody nemohl by žalobkyni příslušeti nárok, o nějž jde, neboť, an žalovaný nestojí k žalobkyni v žádném právním poměru, žalovaný se obzvláště žalobkyni nezavázal, že zaplatí jemu — žalovanému — předepsanou dávku z majetku úplně, nemůže žalobkyně z neúplného zaplacení dávky z majetku žalovaným uplatňovati proti tomuto náhradu škody jí tím vzniklé. Za jakých prodejních podmínek žalovaný nemovitost R-ovi prodal a zda bernímu úřadu skutečně příslušel nárok na zbylou jemu přikázanou dávku z majetku, je pro rozhodnutí této věci nerozhodným, tyto okolnosti nemohou na existujícím nedostatku právního důvodu pro žalobní pohledávku ničeho změniti.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení jest opodstatněn. Jest jedním ze stěžejných pravidel občanského práva, že se nikdo nemá bez právního důvodu obohatiti na škodu jiného a, kdo se takovým způsobem obohatil, jest povinen vydati obohacení poškozenému. Jsou-li skutková tvrzení žalobní správná, jest jimi prokázáno nespravedlivé obohacení žalovaného na škodu žalující firmy. Žalovaný obohatil se bez jakéhokoliv právního důvodu o 5932 Kč tím, že tímto penízem byl za něho zaplacen nedoplatek dávky z majetku, kterou on byl povinen ze svého zaplatiti. Žalující strana utrpěla škodu ve stejné výši, neboť kdyby z nejvyššího podání za dům nebyl přikázán k zaplacení onen nedoplatek dávky z majetku, byla by o stejnou sumu obdržela více na zaplacení své pohledávky, pro kterou vedla exekuci. Nelze souhlasiti s odvolacím soudem, že poškozeným jest jen exekut R., poněvadž zůstává dlužným ža lující firmě celý z nejvyššího podání neuhražený zbytek vymáhané pohledávky, a že proto žalující firma není oprávněna k žalobě. Peníze, které obdržela z nejvyššího podání berní správa na účet dávky z majetku dlužné žalovaným, nebyly by připadly dlužníkům, kdyby nebylo onoho nedoplatku na dávce, nýbrž žalující firmě. Poškozenou v první řadě jest tedy žalující strana. Třebas i exekuti mají hospodářský a právní zájem na tom, aby žalovaný vydal, oč jest obohacen, a nemohlo by ani jim býti upřeno právo žalobní, bezprávný stav, jenž vznikl nespravedlivým obohacením se žalovaného, může býti napraven jenom tak, že žalovaný zaplatí, co jeho věřitel, erár, z nejvyššího podání obdržel, žalující firmě ku další úhradě její vymáhané pohledávky. O jejím oprávnění k žalobě nemůže býti pochybováno. Zákonným předpisem, kterým jest žalobní nárok odůvodněn, jest v první řadě § 1435 obč. zák. Když se v něm nařizuje vrácení věci, pomínul-li právní důvod k jejímu podržení (condictio causa finita), tím více musí býti vráceno každé obohacení, jež od počátku bylo bez právního důvodu (condictio sine causa). Mimo to plyne žalobní nárok z § 1358 obč. zák. Týž nedopadá sice přímo, poněvadž žalující strana nezaplatila nedoplatek dávky za žalovaného sama a neručila za ni ani osobně ani vlastním majetkem, avšak dlužno ho použiti obdobně podle § 7 obč. zák. Žalující strana měla jako vymáhající věřitelka zákonný nárok, by její vymáhaná pohledávka byla zaplacena z nejvyššího podání, ale musila strpěti, by místo ní byl zaplacen nedoplatek dávky z majetku předepsané žalovanému, poněvadž byl zajištěn zákonným právem zástavním na vydražené nemovitosti. Tím vznikl stav zcela obdobný tomu, jako když třetí osoba jest nucena zaplatiti ze svého cizí dluh, poněvadž ručí zaň určitými částmi svého majetku. Tak, jako v tomto případě, jest ten, kdo cizí dluh zaplatil, podle § 1358 obč. zák. přímo ze zákona oprávněn, požadovati od dlužníka náhradu zaplaceného dluhu, nutno i v souzeném případě žalující straně přiznati nárok, by jí žalovaný nahradil, co bylo za něho a na újmu žalující strany zaplaceno z nejvyššího podání. Jsou-li správná skutková udání žaloby, jest žalobní nárok po právu. Avšak žalovaný popřel, že zůstal něco dlužen na majetkovou dávku, a namítá mimo to, že když prodal dražbou prodaný dům, byla všechna břemena na něm váznoucí odečtena od kupní ceny, že tedy i dlužnou dávku z majetku převzal ku placení tehdejší kupitel a pozdější exekut R. Kdyby měl pravdu, byla by žaloba ovšem bezdůvodnou, poněvadž by tu nebylo placení jeho dluhu, a jeho obohacení. Jelikož o těchto námitkách nebylo dosud jednáno, a nebyla učiněna skutková zjištění, potřebná k jejich posouzení, zůstalo řízení kusým a musilo býti podle § 510 c. ř. s. uznáno, jak se stalo.

Citace:

č. 8167. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 944-946.